Fantastická kapela, fantastická muzika, fantastický večer… Laco Deczi v úterý přivezl do budějcké Slavie svou Celulu New York a musel být sám dojat. Kulturní sál (hrálo se nahoře) praskal ve švech – všechny sedačky byly zabrané a nemalé množství lidí stálo po stranách nebo na balkoně. Co je však z mého pohledu nejdůležitější – v publiku byla ve velkém procentu zastoupena mladá generace. Z Decziho se zkrátka stala multigenerační záležitost, což se ne každému umělci poštěstí
Vlastně je škoda, že se na akci sedělo. K této muzice se to asi hodí víc, ale přece jen by byla atmosféra ještě více elektrizující. V nevýhodě také byli lidé, kteří přišli trošku později. Balkon, ze kterého není zrovna ideální výhled, je nespasil. Tentokrát skutečně platilo, že kdo dřív přijde…
Deczi s Celulou nastoupili na scénu chvilku před 20. hodinu a okamžitě to jiskřilo. Samotný principál působil uvolněně, chvílemi možná až nesměle, avšak když zafoukal, do zad se vkrádal mráz. Tolik emocí v jedné trubce… Jednou se bouří, následně melancholicky hladí. Skladba zhruba v polovině prvního setu (bohužel nevím název), kdy v baladickém začátku Laco s tak krásným citem rozezvučel svůj nástroj, byla naprosto pohlcující. Jazz si s posluchačem umí hrát, projíždí celou emoční škálou… Laco je v tom stejně dobrý jak ti největší žánroví mistři. To se musí slyšet.
Koncert každopádně nebyl jenom o hlavní hvězdě. Deczi dával často dlouhý prostor svým spoluhráčům. Ostatně věděl proč… Celá kapela patří k naprosté špičce a každý odehraný tón byl lahůdkou. Pozornost strhával hlavně basák Michael Krásný, který svým renomé dávno překročil hranice naší země, avšak ani klávesák Jan Uvira nezůstával pozadu. Samostatnou kapitolou pak je Lacův syn Vaico. Neskutečný bubeník s velkým charismatem. Všichni měli dostatek času pro své sólové výjezdy, ale nikdy se nepřekročila únosná mez, vše fungovalo jako celek, jako dýchající organismus. Dramaturgicky parádně vystavěné.
A chytrou dramaturgii měl i večer samotný, ačkoliv možná ne každý se mnou bude souhlasit. Zhruba v polovině se totiž koncert přerušil a udělala se pauza. Pauza na prodej cédéček, knížek a autogramiádu. Hodně neotřelé, ale vzhledem k tomu, že se Laco a ostatní s každým zájemcem fotili, podepisovali desítky bookletů, fotek, publikací, věřím, že mnoha fanouškům zážitek z večera ještě zintenzívněl. Deczi má můj obrovský respekt, je to pravý protiklad všech celebrit, které se opevní v šatně a nevylezou, dokud se nevyprázdní sál. Vidět všechny ty šťastlivce, co si na prsa tiskli například podepsaný vinyl Symphonic Ballads… Jo, na tenhle večer jen tak nezapomenou.
Abych ale jen nadšeně nechválil… Akce měla na můj vkus až příliš narvaný zvuk. Jasně, těžko bych mohl v sále, ve kterém jsou stovky lidí, chtít intimní sound, ale myslím, že s nějakým tím procentem se slézt dalo. Člověk měl takhle pocit, že je spíš někde na rockovém koncertě. Ale je to samozřejmě subjektivní, určitě jsou lidé (a asi jich bude víc), kterým to právě takhle vyhovovalo. Jinak byl ale zvuk čitelný, každý nástroj měl svůj prostor.
Organizátoři mluvili o nejúspěšnější vnitřní jazzové akci, kterou za posledních osm let v Českých Budějovicích udělali. Budějčáci tak dali Deczimu k osmdesátinám skvělý dárek. Samotná budova Slavie ten večer dokonce svítila všemi barvami, zkrátka aby bylo jasno, že se uvnitř děje něco velkého. A velké to bylo.
