středa 8. prosince 2021 Květoslava

Bojuj, sračičko! Knihu Báry Koubkové teď můžete vyhrát v soutěži na Drbně

Bára Koubková je #holkazhluboky (nad Vltavou), jak o sobě často píše. Cestuje světem venku i sama v sobě a do své domoviny, na jih Čech, se vždy ráda vrací. Ve svých 31 letech vydala knížku Bojuj, sračičko!, dokument o cestě k sobě po jižní Indii. S Bárou jsme si povídali o tom, jak kniha vznikla a jaké je její poselství. Šťastlivci mohou také knihu vyhrát.

Knížka má dost netradiční název. Bojuj, sračičko! Co tě k tomuto názvu vedlo a nebála ses reakcí?
Můj děda nám všem doma vždy říkal tuhle jednu větu (a mnoho dalších chytrých vět samozřejmě). „Bojuj, sračičko!“. Byl sám dost charismatický mužský, kdo s ním někdy pracoval nebo slavil život, ten ví. Vedl nás všechny v rodině k tomu od života chtít všechno, a stejně tak tomu všechno dávat. Museli jsme makat, my „sračičky“. Děda tuhle jednu větu měl dokonce zarámovanou na zdi, napsanou jednoduchým písmem, prostě surové motto na stěně. Považuju ho za předchůdce moderních motivačních citátů. Kdyby se narodil později, myslím, že z něj je coach s milióny followers!

A právě díky tomu, že tohle byla tak „normální“ věta u nás doma, nebála jsem se reakcí na název knížky. Spíš se mi to nedaří vysvětlovat mým anglicky mluvícím kamarádům! Anglicky by tvrdý překlad zněl „Fight, you little piece of shit!“ (Bojuj, ty malý kuse hovna!“) a to je opravdu daleko od toho, co název znamená v češtině. Je to docela úsměvné :). 

Za co v knížce tedy bojuješ? 
Bojuju za zdraví, bojuju za lepší budoucnost pro sebe, v sobě. Tahle dědova věta je pro mě o chuti chytit život za pačesy a nepustit. A to jsem udělala. Dala jsem výpověď v pražské reklamní agentuře, skoro po 5 letech, a vyrazila jsem na dva měsíce do Indie. Měla jsem celých těch 5 let zdravotní problémy, které se spíš zhoršovaly než zlepšovaly a jednou ke mně v meditaci přišla docela alarmující zpráva. „Budeš-li to takhle vést dál, budeš mít do 5 let rakovinu“. Do té doby jsem tyhle „zprávy z podsvětí“ moc nedostávala, vlastně ani nevím, zda tomu stoprocentně věřím, nebo zda jsem jen opravdu nutně potřebovala vypadnout a věděla jsem, že to může skončit špatně. Ale ať to bylo jakkoli, poslechla jsem tenhle hlásek (podpořený hlasy pár kamarádů) a naplánovala tenhle výlet. Zapsala jsem se do ašramu, chrámu, kde jsem měla strávit měsíc na tzv. panchakarmě, střevní očistě, a pak na měsíc na trénink na učitelku jógy. Celý tenhle plán vznikl dost spontánně, ale cíl byl jasný: Potkat se s tou Bárou, kterou jsem hodně hodně hodně dlouho neposlouchala, když jsem dělala na kariéře v reklamním světě, a začít žít víc podle ní, než podle toho, co po mně chce ten vnější svět. 

Už jsme ten strach jednou zmínili, ale nebála ses odjet sama tak daleko na tak dlouho? 
V Indii jsem byla na měsíc i rok před tímhle mým velkým odjezdem. Takže té země jako takové jsem se nebála. Bála jsem se jiných bubáků... že si nenajdu kamarády, že se nevyléčím, že se nezbavím té děsné vyrážky, co jsem tam asi ze sluníčka dostala. Byly to různé fáze různých zpětně hodně vtipných strachů, ale nebyl to nic, čemu by se nedalo podívat do očí. 

Jak jsi na tom teď? S tou tvojí misí potkat se sama se sebou? Byla jsi úspěšná?
Ta mise pokračuje a pokračovat určitě bude. A úspěšná podle mě je. Starám se o svoje fyzické i psychické zdraví o 100 procent více, je mi uvnitř sama sebe najednou dobře. 

Máš pro naše čtenáře nějaký klíč k tomu, jak se cítit v sobě taky takhle dobře?
Na každého bude platit něco jiného, někdo bude muset odjet do Indie, někdo nastoupit k psychologovi a otevřít ty zamčené dveře minulých traumat, cvičit mindfulness, někdo bude muset možná trochu míň pít a víc se dívat do zrcadla do vlastních očí, či víc poslouchat a míň mluvit. Někdo se třeba bude muset naučit nic nedělat. Za mě je společným jmenovatelem ochota koukat se pod pokličku vlastní mysli, být zvědavý, co tam objevím, a trénovat se v pozitivním přístupu k životu. 

A tvoje knížka mi v tomhle má pomoci? 
Tahle knížka je takovým semínkem, které v sobě můžeš jako čtenář nechat zrát. Čtenář se kouká do mé hlavy, do toho, co se ve mně děje. Možná se mi dost často směje, za to, co všechno mě napadne, do jakých peripetií se dostanu. Ale to tak právě být má. Sám sobě se smát je podle mě úžasný životní asset. Během těch dvou měsíců v Indii jsem posbírala různá moudra z knížek, od duchovních učitelů, od nových přátel, a ta moudra jsou v té knížce jako malinkaté myšlenky, co zasít ve vás něco nového mají. Někdy je to těžší pojmout a člověk to v sobě fakt musí nechat chvilku zrát. Někdy je to „lehké jak facka“ k pochopení a nebo úplně blbé a jdete od toho. 

Nemůžu se nezeptat, na jedné z knižních ilustrací od Lucie Bax jsi vyobrazena sedící před obrovským lidským střevem. Jak moc se ta ilustrace blíží realitě?
Měsíc jsem si v ašramu čistila střeva. Blíží se to tedy realitě víc než byste možná chtěli. Tohle je vlastně asi i vhodný moment říci, že se s tím v té knížce ne*eru. Píšu o klystýrech, malých olejových a mnohem větších, které jsem musela absolvovat, o nenaplněných láskách, o výzvách vlastní mysli, dokonce i o holčičím prdění, obřím společenském tabu. Ráda říkám, že mluvím, jak mi jazyk i žaludek narostl. 

Super! A závěrem nám pověz, jaká skupina čtenářů bude mít z té tvé knihy největší užitek?
V knížce se najde každá žena, co prochází podobným životním rozkolem, jako já před těmi 2 lety, než jsem Indii navštívila. Stejně tak i ženy cestovatelky nebo ty, co bojí se cestovat, ale nebojí se o cestování číst. Ráda bych řekla, že si v tom něco najdou i muži, jen se nesmí bát slova menstruace a frnda :). 

Více informací o Báry příběhu najdete na jejím webu barakoubkova.cz.

Soutěž skončila. Knihu vyhrávají: Věnceslava Anderlova, Josef Gallo a Karolína Křivanová.

Hodnocení článku je 86 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Eva Malúšová

Štítky Bára Koubková, Bojuj sračičko!, rozhovor, kniha

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.