Pamětnice holocaustu z Českých Budějovic oslavila 95. narozeniny

Louise Hermanová se narodila dva roky před koncem I. světové války ve Svitavách ještě v době panování rakouského císaře Františka Josefa I., ale od roku 1953 žije v Českých Budějovicích. Přišla sem společně s manželem, který tu dostal místo jako lékař. V těchto dnech slaví významné životní jubileum, devadesáté páté narozeniny.

Osud k ní nebyl příliš laskavý, maminka ji zemřela na podzim osmnáctého roku na španělskou chřipku, když ji bylo dva a půl roku. Za II. světové války jako Židovka na sobě zakusila lidskou zlobu a teror. „Musela jsem přestat pracovat ve státní mateřské školce a v dubnu 1942 odjela s transportem do Terezína,“ uvedla.

Postupně ji nacisté věznili v Osvětimi a v Kristianstadtu, odtud se se svými spoluvězeňkyněmi vydala začátkem roku 1944 na tolik obávaný pochod smrti do lágru ve Flossenbürgu. Měla štěstí, přežila a po deseti dnech ji pak věznitelé poslali vlakem do dalšího z obávaných koncentračních táborů Bergen-Belsenu, kde mimo jiné zemřelo na 100 tisíc sovětských válečných zajatců.

Tábor sice nepatřil mezi vyhlazovací s plynovými komorami, ale přesto se tam hodně umíralo zimou, podvýživou či na nemoci, které se v nelidských podmínkách rychle šířily. Průměrně zde vězni dokázali přežít zhruba devět měsíců. Mezi slavné oběti tohoto tábora patří český malíř a spisovatel Josef Čapek (zemřel v dubnu 1945) a Anna Franková (zemřela v březnu 1945).

Na konci války zde vypukla epidemie skvrnitého tyfu, a když tábor osvobodila 15. dubna 1945 britská armáda, bylo zde na 60 tisíc nemocných. „Také já jsme onemocněla, a proto se domů vrátila až 14. července pětačtyřicátého roku,“ upřesnila Hermanová. Válku přežila z 36 nejbližších příbuzných jediná. Přišla o rodiče, strýce, tety, bratrance a sestřenice.

Po válce pracovala jako sociální pracovnice a zdravotní sestra. Přišla však o všechny dokumenty a na konci padesátých let si musela vyměnit občanský průkaz. "Komunistický esenbák na mě řval, že vlastně neexistuju. To bylo pro člověka jako já, co přežil koncentrák, dost hrozné,“ vzpomíná Hermanová.

Ještě v 75 letech Louise Hermanová udělala státní zkoušku z německého jazyka a působila u českobudějovických soudů jako soudní tlumočnice. „To jsem vydržela až do 88 let,“ dodala s úsměvem.

Svoje narozeniny oslavila tento týden také se svými přáteli s občanského sdružení Živá paměť v sále Orla v Lanově ulici v Českých Budějovicích. Živou paměť založili v roce 2003 pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti. K jejim hlavním cílům patří péče o společný odkaz osob pronásledovaných totalitními režimy a zprostředkování dialogu mezi mladou generací a posledními žijícími svědky nacistického pronásledování.

Setkání Živé paměti organizuje v Českých Budějovicích pracovnice Diecézní charity Kamila Nagyová. „Vedení Živé paměti kdysi požádalo českobudějovickou Diecézní charitu, o jednoho pracovníka, který by se věnoval českobudějovické pobočce. Nakonec to padlo na mně, a jsem tomu ráda. Mnozí z těch starých lidí mně berou jako svoji vnučku a pro mě to jsou skoro jako dědečkové a babičky,“ usmívá se.

Popřát Louise Hermanové přišli i studenti českobudějovického Jirsíkova gymnázia v Jírovcově ulici a mezi nimi septimánka Magdaléna Spurová. „Na setkání Živé paměti jsem začala chodit díky seminářům z dějepisu, které mně baví. Hledali jsme pamětníky starých dob a života v totalitě. A mně sem vlastně navedl můj profesor dějepisu. Jsem ráda, že sem mohu chodit a povídat si s těmito úžasnými lidmi o mnoha zajímavostech a popřát paní Hermanové všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla septimánka.

Autor: Dobrin Stojcev