Michal Horáček, první kandidát na prezidenta České republiky, se rozhovořil nejen o své kandidatuře. Snaží se o zachování symbolických hodnot národa a jako prezident by rád upozorňoval na lidi, kteří by měli jít příkladem, a důvěru v politický systém by chtěl zvýšit naprostou transparentností.
Byl jste prvním kandidátem na prezidenta České republiky, sesbíral jste mnoho podpisů od lidí, objel jste víc než 500 míst v České republice a účastníte se různých debat. Máte ale malou dceru, která by vás jistě chtěla mít doma. Když se na to podívám z pohledu otce, stojí to za to?
To, co je mimořádně důležité a podstatnější než peníze, je čas. Ten se nedá vrátit. Čas s dítětem mezi pěti až sedmi lety je po mém soudu to nejkrásnější. Jsou to malí lidé, se kterými už se můžete o všem bavit a kteří s vámi chtějí strávit každou chvilku. Až jim bude třináct, tak budete chtít vy, ale oni už tak ne. Tuhle jedinečnou chvíli jsem bohužel na nějakou chvíli propásl, a vím, že to je veliká cena.
Na vašem osobním Facebooku jste ukazoval nějaký obecný směr, kterým by se naše země měla ubírat, dávno před vaší kandidaturou. V posledních týdnech se vaše veřejná prohlášení dost změnila. Jsou mnohem razantnější.
Prezidentská volba se rychle blíží a je potřeba pojmenovávat věci, co možná nejpřesněji a razantněji. Jsem si jistý, že není možné obstát, jestliže ostatní člověka vnímají, tak, že nevědí, co říká, za co se staví a proti čemu se vymezuje. Jakmile se proti něčemu vymezíte, tak tu důraznost potřebujete. Zejména v situaci, když někteří protikandidáti neříkají stále vůbec nic.
Pro některé lidi je překvapivé, že se tak chovám. Někteří to vítají, někteří ne. Nicméně si nemohu pomoci, tady už jde o důležité věci. Myslím, že v těch posledních čtrnácti dnech to bude ještě hutnější.
Cítíte se nadřazen nad ostatní kandidáty, protože jste získal podpisy od lidí?
Slovo nadřazen bych nepoužil. Cítím se mít výhodu v tom, že vím něco o tom, jak lidé v České republice žijí a pracují. Také když vám lidé něco podepíšou, tak je značná naděje, že vám potom dají své hlasy i ve volební den. Jestli jsem nadřazený, nevím, ale myslím si, že je to rozhodně poctivější než přijít dva až tři týdny, možná i několik dní před uzávěrkou do volebních nominací s tím, že nesu seznam podpisů politiků, tedy poslanců nebo senátorů.
Je pravda, že existuje pražská kavárna? Pokud ano, dá se předpokládat, že byste mohl mít její podporu?
Myslím, že ne. Nemá to žádné kontury, které by se daly uchopit. Jsou to podobně smýšlející lidé, kteří mají blízko k otevřené Evropě a čtou hodně knih. Takoví lidé jsou však nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě, ale jsou i u nás v Roudnici. Mám podporu malých měst a větších vesnic po celé zemi, nejsem si jist, jakou část mých podporovatelů tvoří lidé, které jsem popsal. Velkou podporu cítím v celém Jihomoravském kraji a pak například v Lounech či Frýdku Místku. Do Prahy jsem ani moc nejezdil.
Kdybych připustil existenci pražské kavárny, tak si myslím, že její existence je vrtkavá. Nejsou to lidi, kteří se na začátku rozhodnou jednou pro vždy, komu dají svůj hlas. Myslím, že Jiří Drahoš, který měl na začátku jejich jednoznačnou podporu, ji v posledních dnech a týdnech ztrácí. Přemýšliví lidé neocení to, že nevědí, co Drahoš říká. Oni jsou zvyklí vnímat názory a vážit si jich, i když s nimi nesouhlasí.
Snažíte se ubrat hlasy Miloši Zemanovi tím, že objíždíte Českou republiku?
Ne, já pouze dojíždím za lidmi, ať jsou kdekoliv, ať jsou staří, mladí, vzdělaní nebo méně vzdělaní, je to jedno. Jedu především tam, kam mě pozvou. Vždycky je potřeba nějakého místního nadšence, který řekne, že připraví návštěvu fabriky, domova důchodců a večerní setkání s občany, obejde sousedy a připraví plakáty. Bez těchto lidí by to dělat nešlo. Vždycky je to ve spolupráci s místními lidmi, a jestli jsou to voliči Miloše Zemana, to pro mě není důležité. Mým cílem není přesvědčovat jeho voliče, já ani nevím, jací to jsou. Mým cílem je vysvětlovat lidem svůj vlastní politický program a osobně jim sdělit, co jim vlastně nabízím.
V posledních debatách jste se hodně vymezil vůči Jiřímu Drahošovi. Mimo jiné jste ho zkoušel z angličtiny.
Nezkoušel jsem ho, ale sám hlásá na debatách, že český prezident musí ovládat mezinárodní jazyk, kterým je angličtina. Dal jsem tedy příležitost jemu i sobě, abychom mohli jednu otázku krásně pojmout v angličtině. Seznam.cz, na kterém to bylo, by k tomu potom dokonce udělal i titulky.
Drahoš na to nechtěl přistoupit, ale kdyby řekl anglicky dvě věty o tom, že na mou otázku nebude odpovídat v angličtině, vzhledem k tomu, že jsou zde čeští diváci, tak by to vyhrál. Vypadalo by to, že jsem na něj nastražil nějakou past, do které nespadl, a celé by se to otočilo proti mně.
Miroslava Topolánka jste konfrontoval se solárním businessem a vojenskými zakázkami. Nebyla to podpásovka?
Vůbec ne. Bylo to otevřené a on mohl odpovědět, jak chce. Otázka není nikdy podpásovka, naopak je to vždycky příležitost říci, že všechny naše zakázky prošly výběrovým řízením. Jenže on to říci nemohl, protože to nebyla pravda. Drtivá většina armádních zakázek Miroslava Topolánka neprocházela výběrovým řízením a zejména Topolánkova vláda používala takový zvláštní úhybný manévr – urgentní operační požadavek. Ve světě bývá zpravidla hlášené, že když potřebujete munici, tak nemůžete dělat výběrové řízení, protože někde se střílí. K tomuhle se oni uchýlili a byla to taková habaďůra, aby nemuseli vypisovat klasické výběrové řízení. On je velice zkušený a odvádí pozornost, nicméně ode mě to nefér nebylo. Mohl mi k tomu říci cokoliv.
Máte za sebou zásadní iniciativu v kauze Zdeňka Ondráčka. Kromě vás se zapojili i někteří lidé z veřejného života. Jak vnímáte výsledek této iniciativy?
Základ této iniciativy je následující. V otevřeném dopise jsem se obrátil na Andreje Babiše, aby uplatnil politickou sílu hnutí ANO a nedopustil jmenování Zdeňka Ondráčka do čela komise pro dohled nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů (GIBS). A to proto, že to má symbolický význam.
Neprotestoval bych proti tomu, kdyby stejnou komisi vedl jiný komunista, jenže Ondráček, který byl ve službách režimu, tedy na opačné straně barikády, než jsem v roce 1989 stál já, nikdy neřekl: „Byl jsem mladý kluk, omlouvám se.“ On na tom trvá.
Nechtěl jsem, abychom rezignovali na myšlenky 17. listopadu, a když v čele GIBS bude Zdeněk Ondráček, tak se vzdáváme všeho. V politickém životě je to jen jemný rozdíl, ale z hlediska toho, na čem stojí náš stát, je to podstatné. Sám Masaryk říkal, že státy se udrží idejemi, na jejichž základě vznikly. Jestli máme tyto idey hodit do koše, tak stát bude velice oslabený.
ČTĚTE TAKÉ: Michal Horáček: Neberte volby na lehkou váhu, jděte hlasovat. Ať naše demokracie žije
Dále jsem vyzval lidi na sociálních sítích i jinde, aby psali politikům, a oni jim opravdu psali. Poslanci dostali stovky, možná i tisíce vzkazů.
První bitvu ve sněmovně jsme vyhráli, byl jsem tomu přítomen a byl to pro mě radostný den. Později jsem se dozvěděl, že bude druhé kolo a že komunisté znovu navrhují Ondráčka. Po krátkém hlasování byl Ondráček zvolen, ale volba byla prohlášena za zmatečnou. Moje spekulace je, že kdyby to bylo správně spočítané, Ondráček by neprošel. V každém případě další volba bude 16. ledna a do té doby já neustanu. Ani potom. Ať to dopadne jakkoliv, budu bojovat za to, aby symbolická hodnota nebyla obrácena.
Nespustila vaše iniciativa reakci, že se z Ondráčka naopak stala komunistická celebrita?
Manželé Stodolovi se také stali celebritami, po tom, co spáchali několikanásobnou vraždu. Připouštím, že se z něj v očích některých lidí mohla stát celebrita, ale jsme ve svobodné zemi, takže Ondráčkovi nemůžeme bránit, aby se vyjadřoval. Možná, že to, co říká, by naopak mohlo u lidí vzbudit odpor.
Ondráček byl v předchozím mandátu členem stálé komise pro kontrolu činnosti BIS. Proč se to neřešilo?
On byl do parlamentu zvolený, nebyl předseda, byl mu svěřen dohled. Politický rozdíl je malý, ale ten symbolický je obrovský a jako kulturní antropolog to musím vnímat, a proto je to pro mě důležité.
Michal Horáček v redakci Budějcké Drbny
Co je podle vás největším problémem české společnosti?
Příliš mnoho lidí nemá pocit, že žije ve státě, kde platí férová pravidla pro všechny. Lidé často něco odpracovali, dodrželi pravidla, a často neuspěli. Vadí jim, že úspěch slavili ti, kteří pravidla obešli. To je urazilo a podkopalo to důvěru ve společný projekt, jakým je Česká republika.
Jak byste ale přesvědčil lidi, kteří mají pocit, že je v pořádku pokračovat v modelu: „kradli jiní, my můžeme také,“ že je důležitá ideologie, vize?
Nejde to zařídit mávnutím kouzelného proutku, šlo by to pomalu, jedině usilovnou a tvrdošíjnou prací. Jako prezident bych měl možnost upozorňovat na ty, kteří nám mají jít příkladem.
Když jste říkal, že lidé se cítí ukřivděni, jaké je tedy hlavní téma vaší kampaně?
Chtěl bych, aby byla funkce prezidenta vykonávána úplně jinak. Svoji kandidaturu jsem už od začátku koncipoval jako výkladní skříň, kde je zboží pořád nasvíceno a je na něj neustále vidět. Takže hlavní je úplná transparentnost, ta je zásadní. Když jsem ohlásil svoji kandidaturu, udělal jsem všechno proto, abych já sám byl transparentní, zveřejnil jsem vše, co by o mně lidé měli vědět, například majetková přiznání a zdravotní zprávy. Jakmile budeme transparentnost vyžadovat, politická kultura se zlepší, protože budeme přesně vědět, co politici dělají.
Druhá, ještě důležitější věc je, abychom věděli, co se děje s penězi, které ze svého výdělku odvádíme státu.
Další je úplná nezávislost. Kdybych nezískal podpisy od občanů, tak kandidovat nebudu. Pro podpisy senátorů a poslanců bych si nešel. S tím se pojí i to, že od nikoho nic nechci, i můj transparentní účet je nastaven tak, že tam nikdo nic poslat nemůže.
Většina kandidátů včetně vás vyzývá k budování občanské společnosti. Co si pod tím máme představit?
Je to společnost, kde lidé svobodně prosazují a hájí své zájmy ve veřejném prostoru. Je charakteristická tím, že se lidé mohou sdružovat v politických stranách, ale i v mnoha jiných institucích, které si zakládají sami. Klíčové je, že tyto aktivity nejsou navázané na státní struktury. Abych byl konkrétní může to být například spolek včelařů nebo také iniciativa proti velkému množství semaforů ve městech.
Nestačilo by, kdybychom zpočátku začali chodit na městská zastupitelstva a konfrontovali politiky?
Souhlasím, to je výborná věc. Účast nic nestojí, ale přitom je moc důležitá. Jenže lidé tam nechodí a jenom brblají. V Americe je o to zájem mnohem větší, lidé tam politikům píší a ti jim odpovídají, protože chtějí být příště znovu zvoleni.
Nepotřebujeme ještě nějaký čas, abychom se k tomu dopracovali?
Otázka je, jestli jsme s tím vůbec začali. Měli bychom více připomínat, že se to má dělat.
Pomohlo by, kdyby lidé dostávali od zaměstnavatelů volno, aby se mohli účastnit?
Buď, anebo by schůzky zastupitelstev musely být po pracovní době.
A nesouvisí tohle všechno, o čem hovoříme se stavem českého školství? Myslím tu odvahu prosadit názor a schopnost kriticky myslet.
Naše školství je koncipované podle školské reformy z roku 1850. Tehdy se měl národ ubránit nepřátelům, a proto měl mít průmysl. A vzdělání pak bylo podřízené industrializaci. Tento model máme dodnes, a pořád ještě myslíme v intencích toho, co potřebuje společnost. Mělo by to být nastaveno naopak. Tedy, co potřebuje student.
Například špičkový biolog, může být pořád naprostý fachidiot. Neznamená to, že, když je člověk dobrý biolog, je také vzdělanec, i když má vzdělání. Vzdělanost je něco jiného. Je to schopnost jednat, myslet v souvislostech a zejména myslet kriticky. Dále je třeba podporovat tvořivost.
Naše školství tohle vůbec nepodporuje, a proto jsou naše výsledky stále horší. Bez toho se ale nikam nepohneme. Pokud tedy lidé mají nějaké volné peníze, měli by investovat do vzdělání, protože se vyplatí platit několik tisíc měsíčně za svoje děti, i kdyby si lidé měli půjčit. Pořád je to míň, než když si koupíte drahé auto.
Školský systém je špatný i v tom, že jeho cílem je nedělat chyby a hodnotí se jenom to, jak neděláme chyby. Při tvůrčím procesu se ale dělá hodně chyb, ze kterých se člověk sám poučí.
Dala by se o tom napsat celá kniha, ale tohle je pro mě jedno z klíčových témat.
Proč by vás lidé měli zvolit?
Protože jim nabízím něco, co ostatní kandidáti nenabízí. Výkladní skříň na Hradě, jež je opřená o transparentnost, kterou jsem dokázal a kterou budu vyžadovat. A protože jsem naprosto nezávislý, takže můžu hájit zájmy lidí, a ne nikoho jiného. Je to jen mezi mnou a občany, nevstupuje do toho žádný byznysmen.
Foto Web Michala Horáčka, Jan Luxík
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
