Církevní restituce - téma, které je dlouhodobě veřejností vnímáno jako kontroverzní a bylo a je předmětem politických sporů a značné kritiky občanů. Negativní ohlasy aktuálně vyvolávají stovky určovacích žalob, které katolické řády a farnosti podaly na nemovitý a movitý majetek, který stát v minulosti předal či prodal do obecních, krajských nebo soukromých rukou - přestože v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi, který platí od 1. ledna 2013, je stanoveno, že církve mohou požadovat zpátky majetek pouze od státu.
Žaloby církve směřují na majetek krajů, obcí, fyzických a právnických osob, přestože tento majetek spadá do takzvané náhrady v celkové výši 59 miliard korun, z nichž 47 miliard je určeno římskokatolické církvi, zbývající část 12 miliard dalším šestnácti církvím. Vracen měl být majetek (pole, lesy a tak dále) ve vlastnictví státu - tedy obhospodařovaný především Státním pozemkovým úřadem a Lesy České republiky, v celkové hodnotě 75 miliard korun.
Souhlas s tímto ujednáním stvrdila katolická církev oficiálním a závazným dokumentem Smlouvou o vypořádání mezi Českou republikou a Církví římskokatolickou. Platnost smlouvy svými podpisy signovali tehdejší premiér Petr Nečas a kardinál Dominik Duka, předseda České biskupské konference dne 23. února 2013. Akceptaci smlouvy téhož dne oficiálním prohlášením stvrdila také Česká biskupská konference. Kromě úhrady 57 miliard korun stát také nadále platí příspěvky na provoz a činnost církví ve výši cca 1,6 miliardy. Částka bude postupně ročně snížena o 5 procent, příspěvek bude stát církvím vyplácet až do roku 2043.
I přes tyto skutečnosti se církev podáním určovacích žalob domáhá dalšího majetku. Konkrétně v Jihočeském kraji bylo u okresních soudů a u Obvodního soudu Praha 2 podáno celkem 156 žalob, z nichž 23 směřuje proti Jihočeskému kraji, 55 proti jihočeským obcím a městům a 78 proti jihočeským fyzickým a právnickým osobám. Sedmdesát žalob z celkového počtu 156 podalo Biskupství českobudějovické.
Jedním z žalobami dotčených subjektů je Jihočeský kraj. Žaloba se týká především movitých věcí - uměleckých historických děl, které jsou ve sbírkách jihočeských galerií a muzeí. O vstřícné vypořádání situace a zachování dobrých vztahů mezi krajem a obcemi a římskokatolickou církví usiloval hejtman Jiří Zimola, který v dopise oslovil českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila.
V dopise Jiří Zimola mimo jiné uvedl: „Vzhledem ke značnému počtu žalob je v Jihočeském kraji problematika církevních restitucí velmi diskutovanou záležitostí, přičemž při rozhovorech s představiteli měst a obcí zaznamenávám nevoli nad shora popsaným postupem a nepochopení kroků, které jsou z Vaší strany v této oblasti činěny. Představitelé měst a obcí podporují myšlenku vyrovnání státu s církvemi za křivdy způsobené v minulosti, obtížně však přijímají skutečnost, že na straně žalované se ocitají právě ti, kteří s Vámi a jednotlivými farnostmi dlouhá léta spolupracují, navíc za situace, kdy územní samosprávné celky byly opakovaně ujišťovány, že se jich proces narovnání státu s církvemi týkat nebude.“
Jiří Zimola dále v dopise zdůraznil vnímání problematiky církevních žalob z pohledu obcí a občanů: „V době po roce 1990 se opětovně církev, obce a města učily znovu žít pospolu. Jednotlivé farnosti, jejich představitelé a občané obcí a měst, stejně tak jejich představitelé, budovali roky vzájemné vztahy důvěry, spolupráce, přičemž obce a města, ale i Jihočeský kraj, v nemalé míře přispívaly k záchraně nebo údržbě církevního majetku. I když téměř ve všech předžalobních výzvách k uzavření smíru v rámci soudních řízení, mnohokrát doručených až po vlastním podání žalob, zaznívá, že podané žaloby nezpůsobí zhoršení vztahů církve a žalovaných osob, velmi se obávám, že tomu tak nebude. Vaše kroky, stejně tak jako kroky Vašich právních zástupců, jsou veřejností vnímány velmi negativně a tento Váš postup vrací dlouhý proces obnovování vztahů mezi církví a ostatními subjekty na úplný počátek a významně přispívá k devastaci již nastolených dlouhodobých vztahů. Velmi negativně je vnímáno i podávání žalob na další fyzické a právnické osoby, které se staly vlastníky majetku, který mohla v minulosti vlastnit církev.“
Na dopis Zimoly reagoval převážně odmítavým stanoviskem Petr Stukbauer, vedoucí Restitučního oddělení Biskupství českobudějovického. V reakci mimo jiné uvádí: „K podání těchto žalob pak byly oprávněné osoby ‚dotlačeny‘ Jihočeským krajem, a to konkrétně odmítavým postojem vedení Jihočeského kraje k jakémukoliv jinému (rozuměj smírnému a mimosoudnímu) řešení těchto sporů. Jihočeský kraj sám opakovaně konstatoval (např. ve svém usnesení z jednání Rady Jihočeského kraje č. 33 ze dne 13. února 2014 či ve své odpovědi na pokus o smír ze dne 20. ledna 2016, čj. KUJCK 12735/2016), že v těchto věcech nehodlá jednat a bude respektovat pouze autoritativní výroky soudu. Přitom oprávněným osobám jde pouze o to, aby Jihočeský kraj uznal jejich vlastnické právo. Samotné movité věci (mnohdy předměty nezměrné kulturní hodnoty) by si muzea (či další instituce, které zřizuje Jihočeský kraj) mohla zcela bezplatně zapůjčit od oprávněných osob a dále vystavovat ve svých expozicích. Restituční oddělení Biskupství českobudějovického má za to, že takové řešení by bylo ideální pro všechny zúčastněné a v příštích dnech se prostřednictvím právního zastoupení znovu obrátí na Jihočeský kraj s nabídkou stažení žalob podaných na movité věci a garantovat jejich dlouhodobé zapůjčení, pokud bude uznáno vlastnické právo oprávněných osob.“
V reakci je pak dále konstatováno: „Tvrzení Mgr. Zimoly, že podáním žalob vznikají nové křivdy a příkoří, je zcela liché. Není totiž faktem, že by se fyzické osoby, které jsou žalovány, o předmětné nemovitosti čtvrtstoletí jen staraly, pouze do nich investovaly své finanční prostředky, využívaly je k plnění veřejně prospěšných cílů a v mnoha případech dokonce jejich zvelebování zasvětily značnou část svého života, jak píše ve svém dopise Mgr. Zimola. Žaloby na fyzické a právnické osoby totiž byly podávány pouze v těch případech, kdy tyto osoby nabyly své domnělé vlastnictví po roce 2004, a to především k zemědělským nemovitostem na kterých hospodařily, a ty jim tedy, z logiky věci, přinášely výtěžky. Nepoužívají je k obecnému prospěchu občanů České republiky, ale k zajištění svého příjmu (což je jistě legitimní důvod). Biskupství českobudějovické již v minulosti poté, co byla oprávněná osoba v soudním sporu o určení vlastnického práva úspěšná, jasně konstatovalo, že si bude velmi vážit toho, když bude moci předmětnou nemovitost propachtovat (za pachtovné v čase a místě obvyklé) právě té osobě, která byla jejím domnělým vlastníkem.“
Zcela opačný názor mají zástupci právnických osob a občané, kteří byli církevními žalobami dotčeni. Jednou z nich je i budějcká občanka A. K. (celé jméno má redakce k dispozici, pozn. autorky), která standardním postupem zakoupila od developerské firmy pozemek, na kterém si následně postavila rodinný dům. „Když jsem obdržela oznámení o žalobě, ve které se církev domáhala náhrady za pozemek, který jí kdysi údajně patřil, podlomila se mi kolena,“ vzpomíná na stresující zážitek dnes pětasedmdesátiletá paní. „Celý život jsem poctivě pracovala, s manželem jsme šetřili, pozemek jsme řádně koupili, zaplatili a najednou jsem musela před soud jako nějaká podvodnice. Věřte mi, bylo mi opravdu moc těžko. Nakonec to dopadlo dobře, soud nárok církve neuznal, ale i když jsem věřící, tak hrabivost a nenasytnost církve mou víru hodně oslabila. Dostanou majetek za miliardy, další miliardy jim zaplatí stát z peněz nás všech a ještě jim je to málo?“ dodala paní A. K.
Žaloby o vydání majetku podaly církevní subjekty také na jihočeskou společnost Rybářství Třeboň. Předseda představenstva společnosti Jan Hůda k záležitosti uvedl: „Určovací žaloba se týká pozemků a rybníků v řádech desítek hektarů, zapsaných v katastrálních územích České Budějovice, Záboří, Radošovice, Kvítkovice u Lipí, Čakovec, Habří u Lipí, Lutová, Lhota u Vlachnovic, Vlachnovice a Petrovice u Borovan. Všechny tyto pozemky naše společnost nabyla řádně a plně v souladu s platnou legislativou, v rámci privatizace a v dobré víře ke dni 1. května 1992. Na základě privatizačních projektů Ministerstva zemědělství České republiky je tedy naše společnost řádným vlastníkem pozemků, je řádně zapsána v katastru nemovitostí. Plníme všechny právní povinnosti, které jsou vlastnictvím pozemků dány a především do pozemků průběžně investujeme a staráme se o ně s péčí řádného hospodáře. Nemáme aktuální ocenění pozemků, ale vzhledem k tomu, že se jedná o 134 hektarů pozemků a obvyklá cena jednoho hektaru rybníka se pohybuje v řádu stovek tisíc korun českých, odhadujeme, že celková hodnota pozemků se pohybuje v řádu minimálně desítek milionů korun.“
Jan Hůda dále Budějcké Drbně sdělil zásadní skutečnost: „Z důvodů, které jsem uvedl, nejen striktně odmítáme znění určovací žaloby a jakékoliv nároky církve na zmíněné pozemky, ale, na základě obsáhlé právní analýzy, podali jsme na policii trestní oznámení - podnět k prošetření skutečností, nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu podvodu. Podezření na spáchání trestného činu podvodu vychází z nezpochybnitelného faktu, že církevním subjektům je zcela určitě znám obsah smlouvy, která byla uzavřena mezi Českou republikou a Církví římskokatolickou. Ve smlouvě je jasně definováno, že majetku, který není vlastněn státem, se církev závazně vzdala, za což jí stát vyplatí finanční náhradu. Navíc, a to považujeme za zvláště alarmující, na základě historických dokumentů, včetně výpisů ze zemských desek a zejména průběhu dosavadních soudních řízení, církev se domáhá části pozemků, které nebyly zestátněny v období rozhodném pro nárok na vrácení majetku. Konkrétně jde o pozemky, které podle tehdejší veřejnoprávní evidence byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (takzvané Benešovy dekrety, pozn. autorky) o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, zřejmě proto, že byl za 2. světové války vlastněn subjektem práva Německé říše. Subjektem spojeným s jejím režimem nebo německou právnickou osobou. Z toho plyne, že nárok církevních subjektů na část pozemků je zjevně zcela smyšlený. Celou záležitost samozřejmě musí vyšetřit a posoudit orgány činné v trestním řízení, jsme však přesvědčeni, že právo je na naší straně,“ dodal Jan Hůda.
Jak vyplývá z údajů o počtu podaných žalob, týká se závažný problém i mnoha dalších subjektů, obcí a občanů. Budějcká Drbna bude situaci nadále sledovat a uvítá vaše podněty a informace, s námětem spojených.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
