České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Tajemná sušárna

Vypravili jsem se za paní Pospíšilovou a za paní Blažkovou. Oběma dámám se blíží osmdesátka a jsou jedny z posledních původních obyvatelů Koldomu. Už jenom pět partají ze 143- čtyři dámy a jeden manželský pár- obývají své byty od roku 1961, kdy byl Koldom dostavěn. Obě paní se nás ochotně a mile ujaly, usadily nás do malinkatého obýváku, smutně zmiňovaly své zemřelé manžele a vyprávěly o idylických starých časech i o tom, jak se Koldom mění- spíše k horšímu. Potom nastala chvíle, kdy jsme byli pozváni na prohlídku sklepů. Přátelé, spadla nám oběma brada -  čekali jsme rozlehlé prostory, ale tak obrovské podzemí nás překvapilo. Dělalo na nás dojem atomového krytu, kompletně vyklizeného s hlavní centrální chodbou a spoustou místností a místnůstek do této chodby ústících. Musíme říci, že celý prostor na nás působil strašidelně a tajemně. Sklepy jsou prázdné a jediné, co se zachovalo a co nebylo zlikvidováno po povodních v roce 2002, jsou sušárny oblečení, i když jsou už nefunkční. Jako v každém správném „kolektivním domě“ zde byla nejen restaurace, kino, kavárna, ale i společná prádelna a sušárna. Provedení sušárny je velmi zajímavé a bylo i praktické. Naše průvodkyně vzpomínaly, že prádlo bylo v ní po chvíli zcela suché. Na jakém principu pracovala? Představte si šuplíky, asi dva metry dlouhé, které ale nejsou uloženy horizontálně, nýbrž vertikálně, tj. na výšku. V těchto šuplících jsou tyče, na které se věšelo prádlo. Kohoutem se pustilo intenzivní vytápění, které hřálo ze spodu. Šuplík se i s prádlem zavřel, takže vznikl vytápěný uzavřený prostor, pouze s horním odvětráváním. Geniálně vymyšlené, ale provoz byl samozřejmě ekonomicky problematický. Kdo by ale v sedmdesátých letech hleděl na spotřebu energií… 

Milé dámy po chvíli zamkly dveře do podzemí a my víme, že se tam už pravděpodobně nikdy nepodíváme. Kdykoliv ale půjdeme okolo Koldomu, tak se nám už jako první nevybaví kino, restaurace nebo kavárna, ale tajemné obrovské sklepení se sušárnou.

Ještě malá poznámka k minulému článku, kde jsme popisovali násilné rozdělení barokního sloupu a sochy Panny Marie. Děkujeme všem za náměty, které jste nám zaslali, vše se pokusíme prověřit a uvidíme. Zatím na dvoře Biskupství stojí smutný, osamocený sloup, který vyhlíží svoji Pannu Marii. My ale pořád věříme, že se jí jednou dočká.