Budějcká Drbna přináší třetí díl seriálu, který vznikl ve spolupráci s historikem Janem Schinkem u příležitosti stoletého výročí republiky. Jaké proměny se ve městě za sto let odehrály? Nyní se zaměříme módu.
Ve městě se objevily firmy Modes robes už před první válkou. V roce 1914 si zařídila Modes Robes Františka Pomahačová (rozená Lišková) na rohu Krajinské a Piaristické. To byl potom od roku 1926 v Lannovce prvotřídní podnik Fanuše Pomahačové a jak uváděly místní listy, první závod svého druhu ve městě. Podle odborných časopisů ze 30. letech 20. století byla československá móda v neoficiálním žebříčku na třetím až čtvrtém místě v Evropě po Paříži, Berlínu a Vídni. Fanuše Pomahačová se vyučila švadlenou ve Vídni, ale šila podle Paříže.
Po roce 1918 byly ve městě závody Modes robes skoro v každé ulici. K věci patřilo nazývat takový podnik, i když to by jen krejčovský krámek, termíny módní síň, módní salon, ateliér. Vyšší stupeň byl závod a nejvyšší továrna (továrna klobouků „Klobus“, továrna klobouků a čepic „Markgraf“ a podobně). Nová živnost bylo modiství. V roce 1923 se ještě modistky samostatně neuváděly, ale v roce 1933 jich bylo ve městě už třiadvacet. V tom čase byly dvě profese pro ženy prestižní – úřednice a modistka.
Podle Spisovného slovníku jazyka českého je modistkou zhotovitelka dámských klobouků, případně obchodnice s dámskými klobouky. Slovník neuvádí živnost modista, což by byl zhotovitel pánských klobouků. Výrobce pánských klobouků byl prostě kloboučník, přičemž kloboučníků bylo ve městě tak pět. Podle pamětníků musel být pánský klobouk trvanlivý nejméně deset let. Cylindr se kupoval jen jednou na celý život. Podobně klobouk zvaný tříprsťák, který se dobře smekal při pozdravu. Koupil se například v roce 1925 a uložil se do skříně až za Zápotockého.
Dámské klobouky takovou trvanlivost neměly. Tedy měly, vydržely by léta, ale dámy nechtěly. Musely mít na novou sezónu nový klobouk. Vyprávělo se ve městě, že jedna dáma v klobouku přišla k modistce (přesně kde to bylo, není doloženo), vyzkoušela asi 50 klobouků a nakonec řekla: „Tenhle si koupím.“ Modistka opatrně připomněla: „Ale madam, v tomhle jste přišla.“
V roce 1923 bylo ve městě 103 krejčích pro pány a 97 krejčích pro dámy (z toho bylo 76 švadlen). Roku 1933 vzrostl počet krejčích pro pány na 118 a krejčích pro dámy na 105 (z toho 71 švadlen). Z čísel živností by se mohlo usoudit, že pánové šili u krejčích a podléhali módě častěji, ale nebylo to asi módou, nýbrž spíše tím, že pán přibýval na váze a svatební šaty už neoblékl. Musel zase ke krejčímu.
Počet krejčovských živností neklesal ani v konkurenci oděvních firem (na náměstí Rolný), které nabízely hotové oděvy a laciněji. Módními látkami byl vlněný žoržet, hedvábný krepdešín na letní šaty, kovrkot, manžestr, kárované pumpky a zcela zvláštní shimmy šaty. V jednu chvíli kolem 1923 bylo všechno shimmy. A hned po shimmy charleston. Avšak ne každý tancoval shimmy. Po válce přidělovala radnice válečným invalidům alespoň trafiky, a ne na každého se dostalo.
Největší změna v módě proti období c. k. byla v dámských účesech. Pánové si měnili na hlavě pěšinku vlevo, vpravo, nebo schimmy uprostřed, což nebyl žádný problém, ale dámy si pořizovaly na hlavě mikádo, čímž trpěly, poněvadž při tom obětovaly dlouhé pěstěné vlasy. Po mikádu se prosadila ondulace a později trvalá ondulace. Pánskou módou byl bujarý knír. Ustoupil plnovous. Nastoupla mohutná vlna stylu pražských Pepíků. Móda stála dost peněz, ale pepíkovská tolik ne.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
