čtvrtek 27. února 2020 Alexandr

RECENZE: Křivoklátské martyrium aneb Necrocock tak trochu netradičním detektivem

Přední postava tuzemského avantgardního metalu nás bere zpátky do lesa… A my jí to opět žereme! Co víc, cítíme, že se vracíme tam, kde je nám dobře. Necrocock má totiž dar… Dar, kdy jeho tvorba pod vším tím „skandálním“ odérem působí až terapeuticky. O to více v dnešní hektické době. S Tomášem se čas zastavuje, nebo minimálně zbrzďuje… zavřít oči, zahodit mobil, vypnout wi-fi a duševně se nechat zavést na Křivoklátsko.

Necrocockovi se na novince podařilo dotknout atmosféry geniální Lesní hudby z roku 2010. Slovo dotknout používám záměrně, protože Křivoklátské martyrium stojí na jiných základech. Zadumanost zůstává, ale občas se to osolí rockovou „tucárnou“, nějakým tím roztančeným samplem (Otýlie hárá), není to ryzí doomovina, ačkoliv pomalá tempa převažují.

Od dob debutových Praktik pohřebních ústavů má člověk zároveň pocit nejpropracovanějšího koncepčního alba, a to především díky stmelujícím hudebním motivům (ústřední se rychle dostává pod kůži), kdy se člověk ztrácí, v jakém tracku se momentálně nachází. A ono je to vlastně úplně jedno, poněvadž tahle deska není o jednotlivcích, nýbrž o celku. To mi u posledních dvou Tomášových alb - Hudba z psychiatrických pavilonů a Houbařské album – chybělo.

ČTĚTE TAKÉ: RECENZE: Necrocock přináší soundtrack z psychiatrických pavilonů. Vyvolá ve vás různorodé emoce 

A o čem tedy Křivoklátské martyrium je? Citujme text z bookletu, protože ten fakticky mluví za vše: „Příběh se odehrává v neurčité době na Křivoklátsku, kam jsem pozván k vyšetřování několika záhadných vražd, které začaly vraždou místního zubaře. Brzy po příjezdu jsem však okouzlen místní dívkou Nazaru. Dojde k milostnému vzplanutí a naprostému pohlcení pohlavním chtíčem. O objasnění vražd ztrácím zájem a na místech činu se místo šetření se svou milou raději zašitý ve křoví věnujeme mrouskání a četným kopulacím.“

Jedno je jisté, žádný Poirot na Křivoklátsko nedorazil. Ostatně už vychytaný booklet odkrývá karty – ta fotka uvnitř je fakt mocná. A skvělá je samozřejmě opět kompletní grafika – stejně jako u posledních Master´s Hammer, se kterými již bude Necrocock navždy propojen, svítí titulka všemi barvami a má to něco do sebe. Na Frantu Štorma celkově dost netypická práce – prozrazují ho spíše detaily.

ČTĚTE TAKÉ: RECENZE: Fascinator aneb Master´s Hammer pokračují v pekelné jízdě

Tradičně dobrý je i zvuk, který jde proti metalovému proudu – je měkký, neagresivní, výborně koresponduje se samotnou muzikou. Ta deska má vlastně jen jednu vadu a tou je stopáž. 67 minut je velká nálož – závidím všem, co si mohou dovolit takto dlouhou meditaci. Ale na druhou stranu… lepší než trávit večery u tuzemských kriminálek.

Tomovi se to povedlo… Dle mého názoru natočil své nejlepší album od Lesní hudby. Samozřejmě bude i nadále pro většinu lidí nepochopitelný (a to i pro metalového fanouška, je totiž metal a metal), někomu se zkřiví komercí napucaná pusinka, ale… bez podobně osobitých umělců by byl svět chudší. 

Štítky recenze, Necrocock, hudba

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.