Většinou se neupatlám, říká pusopiska Barča Sedláčková

V pátek 3. listopadu měla v budějckém Café Gregorka vernisáž obrazů svých i těch vytvořených jinými umělci. Ti se rozhodli přispět dobré věci a svá díla vedle Barčiných věnovat do dražby. Zájemci mají možnost si kterékoli z nich koupit a přišpět tak Barče na počítač se speciálním softwarem, díky kterému ho bude moci ovládat hlasem. Jelikož se talentovaná malířka nedokáže prakticky vůbec hýbat, potřebuje i elektropohon na svůj vozík. Tyto dvě věci vyjdou dohromady na 190 tisíc, momentálně má Barča zhruba třetinu částky.

Z jejího úsměvu je vidět, že má společnost opravdu ráda. „Jsem po operaci páteře. Teď jsem dlouho ležela doma, tak mám radost, že můžu mezi lidi,“ svěřuje se mladá malířka.

Na všech tvých obrazech na tvé výstavě jsou ryby a mořští živočichové. To je tvoje oblíbené téma?
Ano. Moje mamka pracovala v cestovce, její šéf má resort na Bali. Vždycky jsem se tam chtěla podívat, tak mi vozil aspoň časopisy s fotkami. Pokaždé jsem si tam něco našla a namalovala to.

Jak dlouho ti trvá namalovat jeden obrázek pusou?
Každý trvá jinak, záleží na technice malby. Když například maluju tuší, strávím nad obrázkem půl dne. U jiných technik mi malování trvá déle. Většinou si jeden obrázek rozvrhnu na víc dnů. Musím mít hodně energie, abych ho stihla vytvořit za jeden den. Obvykle namaluju část obrázku, pak na něj týden nesáhnu a odpočívám. Až pak pokračuju dál.

Jak to děláš, aby ses nezašpinila barvami při malování pusou?
Já se většinou neupatlám, spíš ti druzí. Papíru se nedotýkám, takže se umažu málokdy.

Čím vlastně kromě tuše maluješ?
Akvarelem, to je podobné jako vodovky. Ty ale nemám ráda, špatně se mi s nimi maluje. Zkoušela jsem i olej, ale s tím mi malování trvá delší dobu. Nejradši používám anilinky. Všechny barvy si míchám sama.

Kolik obrazů jsi už namalovala?
Vůbec netuším, je jich strašně moc. Rukou jsem malovala už od tří let. Pak se mi ale začal zhoršovat zdravotní stav a od šesti maluju pusou. Začala jsem docházet do ateliéru, pak už obrázky vypadaly líp.

Inspiruješ se i jinými malíři?
To ne, já maluju jenom podle fotek. Jednu dobu jsem třeba malovala lidové kroje, žádné jsem u sebe neměla a koukala jsem na vzory. Jindy zase přírodu, lidi… Nebo třeba maluju olympijské sporty. Mamka s taťkou mi říkají, že to není ono, ale mě to baví. Teď jsem malovala Kytici od Karla Jaromíra Erbena, což je podle našich na mě moc drsné téma. Mě ale oslovilo.

Jaké máš nápady do budoucna?
Teď prosazuju u rodičů tu Kytici, ale hlavně se chci vylepšovat.