Chtěl jsem dělat „podržtašku“, abych se podíval na natáčení. Ve finále jsem dostal mnohem lepší roli, říká režisér Filip Kilián

Jak jste se dostal k filmu Nabarvené ptáče? 
To je dlouhá historie, ale zkusím to ve zkratce. Můj mentor na škole Petr Slavík se znal s Václavem Marhoulem skrz školu, a když jsem připravoval svůj absolventský film Jáma, který byl válečný, tak nás spojil. Věděl, že Václav Marhoul má s takovým typem filmů zkušenost. Následně jsme spolu probrali scénář, on mi poradil, jak to mám udělat. Film jsem natočil, poslal a líbil se mu. Na základě toho mě za půl roku kontaktoval s tím, že mu vypadl režisér, který měl točit na Ukrajině. Pro mě to tehdy bylo, jako pro studenta čtvrtého ročníku, úžasné a nemohu si to vynachválit. Václavovi jsem i sám psal, jestli nemá nějakou roli „podržtašky“ nebo někoho podobného, aby se na natáčení alespoň podíval. Ve finále jsem dostal mnohem lepší roli a za tu zkušenost jsem byl velmi rád.

S kamerou jste se tedy přesunul na Ukrajinu. Jaké to bylo?
Odjeli jsme tam na deset dní. Byla to výzva a hlavě jiný svět. Úplně poprvé jsem točil na filmový materiál, na to jsem si trošku zvykal. Naštěstí jsme netočili žádné velké scény, ale spíš krajinky. Hledali jsme pěkné lokace. 

Nabarvené ptáče je, dá se říct, kontroverzní film. Jak jste se na to díval vy?
Když jsem slyšel ohlasy z Benátek, tak jsem byl samozřejmě zvědavý. Četl jsem knihu a vím, že to trochu drsnější je, ale když jsem na premiéře film viděl, tak si myslím, že to nebylo tak hrozné. Divák, který má něco nakoukáno, to zvládne bez problémů. 

Neměl jste strach, když jste věděl, do jakého natáčení jdete?
Samozřejmě jsem měl velký strach. Vzhledem k tomu, že od toho filmu bylo nějaké očekávání, tak na mě byl obrovský tlak. Myslím si, že Václav se mnou zahrál takovou psychologickou hru, ale v podstatě nám i rozvázal ruce. Přišel a řekl „tady máte kameru, kousky scénáře, které chci, abyste zpracovali a experimentujte“. Dalo nám to obrovskou svobodu a díky tomu to bylo mnohem jednodušší. 

Setkal jste se během natáčení s hlavním hrdinou, kterým je Petr Kotlár?
Několikrát jsme se potkali třeba na obědě nebo v přestávce. Ale jelikož jsme jezdili po místech okolo a hlavní štáb zůstával pořád v jedné lokaci, tak jsme se moc nevídali. Samotného by mě zajímalo, jaké to je, točit s dětmi, když jde o takový film. 

Zažil jste během natáčení něco, co by se dalo nazvat perličkou?
Můj štáb byl šestičlenný, z toho tři lidé byli z Ukrajiny a jeden místní řidič, který nás vozil ve starém armádním „uazu“. Byl to skvělý člověk, protože když jsme třeba řekli, že se potřebujeme dostat na druhou stranu bažiny, on to vzal rovnou a s ničím se moc nepáral. Do auta se nám najednou dostala voda, tak jsme pozvedali techniku a jelo se dál. Na jednu stranu to bylo šokující, ale na druhou stranu sranda. 

Kam povedou vaše další kroky?
To bych také rád věděl (smích). I když teď děláme počítačové hry, tak bych velmi rád točil celovečerní filmy. V soukromí si píšu vlastní scénář a uvidíme, jestli ho třeba za pár let dopíšu, najdu sponzory a producenta. To je zatím ve hvězdách. Kdyby to šlo tak u her bych zůstat nechtěl. Mnohem víc mě to baví za kamerou. Celovečerní film je můj sen, ale kdo ví. Třeba si to zkusím a zjistím, že to je hrozné, v životě to už dělat nechci a vrátím se zpět ke hrám.