(NE)OBYČEJNÍ: Pes pozná, jestli hledá pohřešovaného nebo lumpa, říká bývalý policejní psovod Jiří Dupal

Jiří Dupal „byl ke psům“ už od mala. Po studiích na veterinární škole narukoval k hradní stráži. „Tam bylo třináct psů k prohlížení hradu a zahrad. Stal jsem se vedoucím téhle party, a dostal se do kontaktu s ovčáky. Díky tomu potom po vojně přišlo mnoho nabídek, ale já si vybral psovoda u policie,“ vypráví. Zpočátku pracoval jako řadový policista, poté se v Písku uvolnilo místo a on šel na kriminální službu jako psovod.

Práce policejního psovoda podle něj není jednoduchá, musí k tomu být policajt, tak i pes. „Psi u nás ve výcvikových střediscích musí každé dva roky obhajovat zkoušky. Není to tak, že je složí, a mají je napořád, nebo že mohou jít hned pracovat na místo činu. Musíme neustále cvičit a pracovat,“ popisuje.

Policejní pes se podle něj dá vycvičit z téměř každého plemene. „Používají se knírači, labradoři, německý ovčáci, je to vyloženě individualita toho zvířete. Nejvíc jsou u policie německý ovčáci, ale kolegové si vezmou klidně i čoklíka z útulku. Zkusí ho, a když k tomu je, tak ho vezmou,“ vysvětluje Dupal.

Podobně získal Jiří Dupal jednoho ze svých nejlepších stopařů. „Koupil jsem ho od původního majitele za litr rumu. Měl psa uvázaného na řetězu uprostřed dvora, byl v hrozném stavu. Nakonec z něj byl nejlepší stopař, kterého jsem kdy měl. Měl z hůry dáno. Byli jsme mistři republiky a získali jsme také titul Mistr policie,“ vzpomíná s radostí psovod. 

Začátek tréninku

Do služby nastupuje nový pes zhruba ve dvou až třech letech, ale výcvik a příprava začíná socializací od štěněte „Jako první učíme poslušnost. Začínáme socializací, cvičák, město. Chodíme po ulicích, pes si zvyká na lidi, auta, různé podlahy, dveře. Často jsou tyhle situace dost komické, protože když nemáte k mladému psovi staršího psa, po kterém by mohl opakovat, musíte mu to všechno názorně ukázat vy,“ směje se bývalý psovod.

Vypracovat se mohou policejní psi na takzvané specialisty. To jsou ti, kteří jsou připravování na určitý typ zásahu. Hledání zbraní, drog, výbušnin nebo třeba osob. Gali, pes Jiřího Dupala, má specializaci na hledání osob a zbraní. „Opravdu důležitá je bezkontaktní technika. Hlavně proto, aby pes nález neznehodnotil třeba zuby. U nás to funguje tak, že když pes něco vyčmuchá, zalehne, a já poznám, že něco našel,“ vysvětluje.

Do pracovního důchodu chodí psi v osmi až deseti letech. „Specialisté mohou pracovat i déle, tam to není tak fyzicky náročné. Ale je to jako u lidí. Pokud není důvod ho vyřazovat, tak se to nedělá,“ vysvětluje.

Největším omylem, který si lidé podle Jiřího Dupala myslí je, že odměnou pro psa specialistu je věc, k jejímuž hledání je vycvičený. „Každou chvíli se setkávám s tím, že si lidé myslí, že když pes hledá drogy, tak jako odměnu dostane drogu. To je naprostá pitomost,“ směje se.

Jeden bez druhého nemohou fungovat

Psovod se svým psem musí být parťáci jak v práci, tak i mimo službu. Zároveň mezi nimi musí panovat stoprocentní důvěra. „Ať je pes parťák nebo člen rodiny, pořád je k této práci cvičený. Pokud ho nebudu mít, tak budu muset třeba do nějakého prohledávaného objektu vlézt sám. Ten pes má ale mnohem větší šanci tam někoho najít,“ vysvětluje a zároveň to potvrzuje z praxe: „Šli jsme do prodejny, kde čekal bohužel pořádně ožralý a zfetovaný pachatel, totálně bez zábran. Schoval se do sprchového koutu. Pes běžel dovnitř a hledal. A když běžel kolem toho sprcháče, tak začal štěkat. Posvítil jsem tam a ten pachatel tam stál s takovou tou venkovskou kudlou, kterou se krájí třeba chleba. Čekal, až půjdu okolo… Kdyby pes nezaštěkal, ten chlap by mě otevřel jak konzervu. To jsou situace, kdy tomu zvířeti dlužíte za život a zdraví.“

Ne všechny situace ale končily takhle šťastně. „Před tímhle pejskem mi psa ve službě zabili. Jmenoval se Šrek. Najel na něj autem a zlomil mu páteř…“ vzpomíná smutně Jiří Dupal.

„Pes pozná, jestli hledá lumpa nebo pohřešovaného.“

Za dobu, co pracoval jako policejní psovod, vypátral se svými psy 13 pohřešovaných osob, z toho dvě děti. Zajímavé je, že pes podle něj pozná, o jaký druh pátrání se jedná. „Poznáte to podle projevu toho zvířete. Vycítí, jestli hledá lumpa nebo někoho pohřešovaného podle toho, jak se vy chováte. Když najdeme pohřešovaného, ten pes běhá kolem, má radost a usmívá se,“ popisuje zkušenosti psovod.

Odměnou mu je potom pamlsek nebo oblíbená hračka. „Jednou jsme při vyšetřování vloupání našli klíče od muničního skladu, které někdo ukradl spolu s kasou. Jejich majitel, když jsme mu je přivezli, vyskočil a na několik minut zmizel. Když se vrátil, přivezl psovi dvakrát kolem krku buřtů. Takovou měl radost,“ vzpomíná Dupal.

Vtipně vzpomíná také na případ vloupání do milevského kláštera. „Pachatel odtud ukradl věci za 800 tisíc korun. Naložil všechno na káru a odvezl to pryč. S sebou si vzal asi tři lahve mešního vína, které popíjel cestou. Můj pes tenkrát chytil stopu a asi po třech kilometrech mě přitáhl ke dveřím od stodoly, kde stála ta kára s celým lupem. Kousek od ní ležel ten šohaj, který tam normálně usnul. On se prostě cestou ožral. Tak jsem ho sebral a byl jsem děsně slavnej, tenkrát za mě farář sloužil snad i nějakou mši,“ směje se.

Pro strach není podle něj v jeho práci místo. „Nad tím člověk nemůže vůbec přemýšlet. To by potom neudělal nic. Ale jednou se nám stalo, že jsme v noci hledali ve sklepě jedné prodejny. Najednou tam z ničeho nic naskočil kompresor. V tu chvíli, kdyby do mě někdo vrazil nůž, tak ze mě nevytekla ani kapka. Já jsem se tak lekl, že jsem úplně zkameněl. A ten pes? Viděl jsem jen čáru, jak utíkal,“ směje se.

Rozhodnutí jít k policii v žádném případě nelituje. „Kdybych se měl teď vrátit v čase a vybírat si profesi, šel bych znova k policii a psům. Spojil jsem si práci s koníčkem, a to je naprosto bezvadný,“ uzavírá Jiří Dupal.