Projekt Bez keců do roušky pomáhá v rizikových skupinách, zapojili se jednotlivci i celé rodiny

Kdo inicioval nápad Bez keců do roušky? Jak vznikl?
Inicioval ho jednoho rána asi nějaký hlas v mé hlavě (smích). Ne, vážně to přišlo tak nějak samo. Bylo krátce po vyhlášení nouzového stavu ČR a má sestra začínala šít pár roušek do rodiny, což byl hlavní impulz tohoto nápadu. Přestože jsem se ještě před 3 týdny ochranným pomůckám smál, pochopil jsem nyní vážnost situace a bylo mi jasné, že roušek bude potřeba mnohem víc. S kolegou se věnujeme především osobním tréninkům. Jelikož jsou ale veškerá sportoviště nyní dočasně omezena, založil jsem v těchto dnech alternativní projekt "Bez keců do roušky", který se věnuje aktuálně potřebnějším cílům - obstarat zdarma roušky pro rizikové instituce, firmy a rodiny v Budějcích a okolí.

Kolik lidí se zapojilo? Kolik lidí šije a kolik rozváží?
Prvních několik desítek roušek vyrobila sama Lucie (má sestra). Když se ale o naší akci dozvědělo více lidí, začali se zapojovat další dobrovolníci. Nyní pro nás šije a obstarává roušky kolem 10 rodin/lidí z vlastních zdrojů. A to jsou ti praví hrdinové celé této akce, protože bez nich bychom nebyli tak efektivní. Navíc jdou do toho všichni s plným nasazením a šijí i do pozdních večerních hodin. Organizaci a rozvoz zajišťuji už sám.

Kolik roušek denně vyrobíte?
Každý den je jiný. Jsou dny, kdy vyrobíme desítky a pak jsou taky takové dny, kdy mi zazvoní mobil se vzkazem "Mám pro Vás vyrobeno 100 kusů". Když si sečtete roušku k roušce, je Vám jasné, že je každý den co rozvážet. Desítky podniků a stovky rodin mají i v těchto dnech roušek stále nedostatek.

Na jaká místa jste už roušky rozvezli?
Byli jsme na záchranné službě, v nemocnici, ale také v dětském domově a ve zdravotnicko-sociálních zařízeních. Pár roušek od nás dostal i dopravní podnik, potravinářské a stravovací řetězce, vysokoškolské koleje a různé rodiny po Českých Budějovicích. 

Jak vnímáš aktuální situaci?
Nehodlám ukazovat prstem na vládu, přírodu, ani šířit žádné konspirační teorie ohledně aktuálního stavu. Téměř s jistotou si však troufám říct, že jako společnost jsme už možná potřebovali nějakou "facku". Poslední roky jsme žili v takové prosperitě, že jsme často vkládali důležitost do nepodstatných hodnot (značka našeho auta, mobilu, apod.). Ačkoliv jsem se těchto sociálních her vždy snažil nezúčastňovat, už nyní pozoruji kolem sebe, že se všichni tak trochu vracíme k základním potřebám našeho žebříčku.

Slovo závěrem?
Je jisté, že toto období se podepíše na nás všech. Na někom více, na někom méně. Pevně však věřím, že až roušky jednoho dne sundáme, budeme čelit novým příležitostem, technologiím a možná i pevněji zakotveným společenským hodnotám.Přeji všem hlavně zdraví a pak především trpělivost, protože nic netrvá věčně.