Při cestě ze služby vynesl z hořícího domu vozíčkáře. Strach jsem neměl, byla to moje povinnost, říká oceněný jihočeský policista

Když jel v polovině dubna praporčík Jan Beran po službě autem domů, nedaleko cesty si všiml hořící chaty. Dobře znal budovu i její obyvatele a proto okamžitě zamířil na pomoc. „Z místní znalosti jsem věděl, že v chatce bydlí dva pánové. Jeden z nich přišel v minulosti o nohy a je na vozíku,” vypráví policista.

Žádný strach, ani adrenalin

Už zvenčí bylo vidět, že je požár v pokročilé fázi. Místnosti se začaly plnit kouřem a na střeše pukaly eternitové tašky. Svědci na místě Beranovi sdělili, že hasiči už jsou na cestě. Policista však na nic nečekal a vběhl do objektu.

„Lidé, kteří požár uviděli, udělali přesně to, co měli. Nejsou na takové zásahy cvičeni, my ano,” uvedl policista. Měl při vstupu do hořící budovy strach nebo ho ovládl adrenalin? „Ani adrenalin, ani strach. Intuitivně jsem prostě věděl, že tam musím jít. Bylo to automatické,” vysvětlil Beran.

Poprvé, podruhé, potřetí

Po vstupu do místnosti uviděl policista na muže ležícího na posteli, jak bezmocně prosí o pomoc. „Stěna vedle něj hořela, stejně tak strop nad ním,” popsal situaci zachránce. Beran se nejdřív pokusil složit invalidní vozík postavený vedle postele. Vozíku však chyběla přední kolečka a tak po krátké chvíli popadl policista muže do náručí a vynesl ho ven, kde ho položil do trávy. Pak se otočil a vrátil se zpět pro vozík.

„Potřeboval jsem zjistit, jestli se v objektu ještě někdo nenachází,” vysvětluje policista. Nacházel. V kuchyni uviděl druhého muže, který držel v rukou notebook, a vyvedl ho ven. „Místnosti už byly plné kouře, špatně se dýchalo a téměř nebylo vidět,” vykreslil Beran. 

Přesto se do hořící chaty vrátil ještě potřetí. Při předchozích evakuacích si totiž všiml plynového hořáku a bomby. „Vrátil jsem se ještě pro poslední plynovou bombu, která by jinak vybuchla. Zároveň jsem se chtěl opravdu přesvědčit, že už v domě nikdo jiný není,” dodal.

Kde jsi byl?

Třetí návštěva hořícího domu už byla poslední. Na místo navíc právě dorazili hasiči a policejní hlídka. Úloha policisty v civilu tak byla u konce. Na odchodu se pouze pozdravil s dorazivšími policejními kolegy, ještě předtím si však vyslechl upřímná slova díků od zachráněného. 

„Usmál se na mě a poděkoval mi. Byl moc milý,” říká o zachráněném muži Beran. Zachráněný však nezůstal jen u díků. Policistům, hasičům i záchranářům opakoval, komu vděčí za život. Nebýt toho, identita zachránce by nejspíš zůstala záhadou. Sám Beran se k činu totiž nijak veřejně hlásit nechystal.

„Čekala na mě přítelkyně, sedl jsem do auta a jel rovnou za ní. Doma se mě zeptala, kde jsem se zdržel. Vysvětlil jsem jí, co se stalo. Měla radost z toho, co jsem udělal a pochválila mě,” vypráví policista. „Pak jsem se šel umýt a tím to pro mě skončilo,” usmívá se.

Ocenění od krajského ředitele

Policisté, kteří byli k požáru přivoláni, samozřejmě zprávu o hrdinském činu předali nadřízeným. Díky tomu se Beranova odvaha později dočkala ocenění od krajského policejního ředitele brig. generála Luďka Procházky.

„Moje nadřízená mi s úsměvem trochu vyhubovala, že takové věci před nimi tajit nemůžeme,” dodává Beran, který za svou kariéru zasahoval u několika požárů, nikdy však v civilu a nikdy předtím si k tomu nepřičetl záchranu lidského života

Nerozlišuji uniformu a civil

Jan Beran nastoupil k Policii České republiky v necelých pětadvaceti letech. U vstupních psychologických testů prý prohlásil, že chce pomáhat a chránit. Léta předtím, než se to stalo oficiálním sloganem. „Tak jsem to prostě vnímal,” svěřuje se.

Svou práci bere jako zábavu, obživu i službu veřejnosti. „Baví mě to a naplňuje. Nerozlišuji přitom, kdy jsem v uniformě a kdy v civilu,” říká Beran. „Tuhle práci nejde dělat s odporem,” dodává.

Útěkáři si nás někdy volají sami

Beran přitom nemluví z pozice policejního benjamínka. U sboru slouží už patnáct let. Za svůj obvod si sám vybral Boršov, pochází totiž z nedalekého Kamenného Újezda a rozhodl se sloužit ve své domovině. 

„Znám tu lidi, znám tu místa. I tak je každý den jiný, rozmanitý,” vypráví. V rámci své služby řeší vše od sražené zvěře přes vykrádačky a násilné trestné činy až po útěky chovanců. 

„Máme v okolí hned dva výchovné ústavy, takže pátrání po útěkářích je náš denní chleba,” svěřuje se policista. Vypátrat mládež na útěku je prý často záležitostí hodin. „Mají své schovky a skrýše, kde je většinou najdeme. Když promrznou nebo promoknou, volají si nás dokonce sami,” dodává.

Tahle firma neskončí

Na policejní práci si mimojiné cení i možnost kariérního posunu. Pokud by totiž někdy opustil svůj milovaný Boršov, zkusil by si rád například práci kriminalistického technika. „Na každý pád je policejní služba zajímavá práce. V civilu to člověk nezažije,” říká Beran, který před nástupem do policejních řad pracoval ve službách i průmyslu.

V neposlední řadě pak vyzdvihuje i ekonomickou jistotu v nestabilní době. „Víte, že máte stoprocentně zaručený příjem. Tahle firma totiž jen tak neskončí,” uzavírá s úsměvem.