Studenti a profesoři na Harvardu jsou také jenom lidi, říká Blanka Šoulavá. Na prestižní univerzitu získala stipendium

Při čtení všech vašich úspěchů a zkušeností mě hned jako první otázka napadne, jak jste to vše stihla?
Zkušenosti, které jsem zatím měla možnost získat, byly myslím kombinací snahy na sobě pracovat a zlepšovat se, ale zároveň velkého štěstí na zázemí, které mi v řadě z nich bylo oporou.

Studovala jste v Praze, Paříži, Šanghaji, dálkově školu v Londýně, nyní jste v Americe. Jak moc rozdílné vzdělávací systémy to jsou?
Krom jednotlivých oborů je myslím důležité zmínit i to, že se jednalo o rozdílné druhy studia, například bakalářské oproti magisterskému. I tak je ale možné vystihnout několik rozdílů, které spolu do určité míry souvisí.

V první řadě se zásadně liší finanční náročností. Zatímco v České republice jsou nejlepší univerzity veřejné a nevyžadují náklady na školné, Spojené státy v tomto ohledu často představují druhý extrém, kdy se plné školné pohybuje v desítkách tisíc dolarů ročně s tím, že existuje omezené množství stipendií. 

Zadruhé jsou v nich zásadní rozdíly ve vztahu mezi profesory a studenty, zejména v míře formální autority. Během studia ve Spojených státech jsou studenti vnímáni více jako rovnocenní partneři, od kterých se ale zároveň očekává intenzivní příprava a aktivní zapojení do diskuze. Vaše účast a podílení se na hodinách často také tvoří velký podíl na celkovém hodnocení.

Jako poslední bych asi ráda vyzdvihla rozdíl v komunitě studentů, která byla ve Spojených státech výrazně pestřejší, ať už se to týkalo prostředí, ze kterého jsme pocházeli nebo pracovních a životních zkušeností, které jsme měli za sebou. Řada dalších rozdílů zahrnuje i prostředí univerzity, včetně pestrého života na kampusu nebo snazší přístup k lidem, kteří jsou světovou špičkou ve svém oboru. 

Aktuálně studujete v Americe na nejprestižnější světové univerzitě – Harvardu. Proč jste si vybrala zrovna Harvard Kennedy School?
Hledala jsem program zaměřený na veřejnou politiku, protože jsem chtěla lépe pochopit přístup ke správě věcí veřejných a lákalo mě vyzkoušet si americký přístup k výuce. Zároveň jsem chtěla lépe pochopit způsob přemýšlení lidí, kteří ovlivňují směřování Spojených států, které má na Evropu i zbytek světa obrovský dopad. V neposlední řadě pro mě bylo snem strávit několik let v prostředí jedné z nejlepších vzdělávacích institucí na světě. Během procesu hledání vhodných programů jsem potom dostala radu, která by se v podstatě dala shrnout jako „když už, tak už“, což vedlo k podání přihlášky na Harvard Kennedy School. (smích)

Získala jste stipendium od školy a k tomu ještě stipendium Scholarship. Jak se vám to podařilo?
Přihlášky jak na Kennedy School, tak na jednotlivá stipendia jsou velmi komplexní a není pro mě proto snadné vybrat několik konkrétních důvodů nebo kritérií. Obecně si myslím, že šlo o kombinaci dlouhodobé práce a samozřejmě i štěstí. 

Jakou roli hrálo stipendium nadace Bakala Foundation, která vám pomohla ke studiu v zahraničí. Jak jste se o této možnosti dozvěděla a jak výrazně stipendium ovlivnilo vaše studium?
Stěžejní. Umožnilo mi, abych se během studia 100% věnovalat tomu, v čem jsem viděla největší smysl, a zároveň mi dalo věetší míru svobody. O stipendiu jsem věděla delší dobu. Poprvé jsem se o něj ucházela již před několika lety, v té době neúspěšně, což se ale nakonec ukázalo jako správné. Když jsem o něj žádala podruhé, měla jsem výrazně lepší představu o tom, kam mě má studium posunout a jak mi v tom stipendium může pomoci. Pokud o přihlášení uvažujete, určitě se proto nenechte odradit případným neúspěchem. Už samotná přihláška vás posune blíže vašemu cíli, i kdyby to mělo ještě chvilku trvat. 

Studujete magisterský obor Veřejná politika. To je relativně široký pojem. Čím vším se tedy zabýváte?
Máte pravdu, je to široký pojem. V rámci programu se můžete zaměřit na různé oblasti veřejné politiky, já jsem se soustředila především na mezinárodní vztahy. V prvním roce studia jsem měla předměty zaměřené na ekonomii, statistiku a práci s daty nebo vyjednávání. Později jsem se věnovala také tématům spojeným s digitálními politikami, geopolitikou nebo regulacemi technologií. V rámci diplomové práce jsem pracovala na doporučeních pro EU ohledně nastavení pravidel pro využívání dat pro strojové učení. Zároveň jsem se intenzivně věnovala studiu i výuce vyjednávání.

Jako žena, studující veřejnou politiku, určitě vnímáte celosvětové téma absence žen v politice. Jak v České republice, tak i v Americe se ale během posledních voleb do vysokých pozic ženy dostaly. Je to podle Vás malá naděje, že by se v tomto směru mohlo začít něco měnit? A jak vůbec obecně celé téma žen v politice vidíte?
V České republice jsme nikdy neměly ženu na pozici prezidentky, premiérky nebo například ministryně zahraničních věcí. I proto si myslím, že před sebou máme, spolu s řadou dalších zemí, ještě hodně práce. Jsem ráda, že se v minulém roce dostalo do Sněmovny historicky nejvyšší množství poslankyň. Napříč různými ukazateli se ale stále pohybujeme v zastoupení žen v politice za evropským průměrem. Myslím, že je velmi důležité, abychom byli schopni společně mluvit o tom, co dále by se v ohledu zastoupení žen v politice dalo a mělo dělat, a abychom se tak rychleji přiblížili situaci, kdy budou v rozhodovacích pozicích lidé, kteří budou schopni co nejlépe zohlednit zkušenosti a potřeby širokého spektra naší společnosti.

Vrátím se ještě k vašemu studiu. Překvapilo vás během něj něco?
Že studenti a profesoři na Harvardu jsou také jenom lidi. (smích)

Už přes dva roky se svět potýká s pandemií koronaviru. Zkomplikovala vám nějak aktuální situace studium?
Zcela zásadně ho změnila tím, že ho přenesla na více než rok pouze do virtuálního prostoru. Ač to nebylo něco, co bychom si přáli, zároveň bylo fascinující sledovat, jak se v řádu dní bortí zajeté mechanismy a zvyky. Bylo pro mě inspirující sledovat, jak univerzita využila příležitost online výuky, aby získaná data a zkušenosti sloužily k dalšímu zlepšení. Když jsme se v září vrátili na kampus, nebyl to „návrat do starých kolejí“, ale místo toho do nové reality, postavené na nových zkušenostech.

Co byste doporučila mladým lidem, kteří touží po studiu na některé ze světových prestižních univerzit, ale mají pocit, že není možné se na ně dostat? Máte nějakou radu?
V první řadě bych ráda řekla, že jim rozumím. Jediný způsob, jak mít stoprocentní jistotu, že se na vaši vysněnou školu nedostanete, je to vůbec nezkusit. Ve chvíli, kdy jsem uvěřila tomu, že by se to jednou mohlo povést, jsem byla snáze schopna překonat i dílčí neúspěchy, které jsou nevyhnutelnou součástí celého procesu. Druhá věc, která mě napadá, je to, že proces přihlášek nikdy nezvládnete úplně sami. Budete během něho postupně stát na ramenou několika lidí. Od těch, kteří vám dají rady, podělí se o své zkušenosti, po ty, co vám budou psát doporučující dopisy. Nebojte říct si o radu a přímo se ozvat studentům škol, o kterých sníte, nebo kontaktujte týmy nadací, které podporují studenty ve studiu v zahraničí. Výborným zdrojem pro středoškolské studenty je v tomto ohledu i program Yoda Mentorship.

Pracovala jste na prezidentské kampani Michala Horáčka. Pokud se nepletu, původně jste ale měla jen „rovnat papíry do šanonů“. Nakonec jste si vybojovala pevné místo po boku prezidentského kandidáta… Co vám v tomto směru pomohlo?
Na tuhle otázku by asi byli lépe schopni odpovědět moji kolegové a kolegyně z kampaně. Klíčový byl myslím přístup Michala Horáčka a celého týmu, který byl otevřený dát novým členům příležitost růst a nést větší zodpovědnost, a zároveň je v tom podpořit. Domnívám se, že nejvíc mi během kampaně pomohla i snaha se pořád učit nové věci a motivace přispět jejím prostřednictvím k větší transparentnosti českého politického prostředí.

Zbývá vám čas i na nějaké koníčky? Co děláte ráda ve volném čase?
Běhám a objevuju místa, která neznám.