Jel jsem si závod hlavně užít. Druhé místo bylo jen třešničkou na dortu, říká český vicemistr světa v individuální mushingu

Pavle, úplně na úvod by asi bylo fajn individuální mushing trochu představit. Ne každý bude vědět, čemu že se to vlastně věnujete…
Když se řekne mushing, každý si asi představí chlupaté roztomilé pejsky plemene husky, kteří táhnou severskou krajinou a zasněženými dlouhými pláněmi sáně. Tyto disciplíny jsou sice stále aktuální, ale mnohem více se u nás rozmohl spíše individuální mushing. Ten se vyznačuje oproti klasickému mushingu spíše krátkými sprintovými tratěmi, které se zdolávají na různých závodních stojích a různou škálou všech možných plemen psů.  Během podzimní sezóny nejčastěji uvidíte na závodech kategorie canicross, scootering, bikejoring.

Canicross znám, ale ta ostatní slova mi nic neříkají…
Jedná se o běh se psem, jízdu se psem na koloběžce a kole. Všechny tyto disciplíny mají jedno společné, a to obvykle délku zdolávaných tratí (3-6 kilometrů) a zapřažení jednoho či dvou psů.

Canicross se u nás běhá pouze s jedním psem, stejně tak jako u kategorie bikejöringu, tedy jízda na kole se psem. Kategorie scootering, tedy jízda se psem na koloběžce, se dělí na jízdu s jedním nebo dvěma zapřaženými psy. Pes a závodník jsou k sobě spojeny pružným amortizačním vodítkem, které je přichyceno buď za samotného běžce, nebo kolo, či koloběžku. Pes svým tahem pomáhá závodníkovi k vyšším rychlostem a závodnímu tempu hodného sprintových tratí.

A jaké nejvyšší rychlosti mohou závodníci s pejsky dosáhnout?
Ti nejlepší běhají v tempu 2:30 na kilometr a jezdí v průměrných rychlostech 34 kilometrů za hodinu.

Vy se ale věnujete skijöringu, takže s pejsky závodíte na běžkách, je to tak?
Ano. Co se týče zimní sezóny, jezdí se se psem na běžkách nebo saních. Tam je rozdělení kategorií trochu složitější.

Pojďme tedy k té vaší kategorii. Jak dlouho se individuálnímu mushingu věnujete?
Bude to už zhruba 6 let, což v mushingu není zas tak mnoho. Zkušeností se psy není nikdy dost a sbírají se v podstatě celý život. Každý nový pes vás učí novým zkušenostem.

Kromě sportu našel také životní lásku

A jak jste se k tomu vůbec dostal?
Už dříve jsem se věnoval horskému běhu, a tak mi běh nebyl cizí. Jeden čas jsem se potkával s lidmi, kteří běhali canicross. Pak jsem potkal jednu velice sympatickou slečnu se společnými zájmy, která doma měla bígla Buddyho, s ním jsem si zaběhl první závody a odstartoval tím svou závodní kariéru. Sympatickou slečnu Simču jsem si za pár let vzal a teď máme doma psy tři. Dvě fenky evropského saňového psa Macíka a Píďalku a anglického pointera Gasíka.

Je pro individuální mushing vhodné jakékoliv plemeno?
Zcela určitě. Na závodech můžete potkávat i plemena menšího vzrůstu. Chce to jen trochu chuti do tahu a ukázat psovi, jak zábavný tento sport je. Postupem času ale kdejaká plemena závodníkům nestačila a snažili se využívat plemena více vhodná pro tah, která můžete vidět na předních příčkách závodů. Jedná se o takzvaného křížence s rodokmenem. Říkáme jim evropský saňový pes (ESP).

Je to speciálně šlechtěné plemeno pro tah ohařovitého vzhledu. Toto plemeno není oficiálně uznané, a to právě z důvodu, aby si musheři sami mohli šlechtit plemeno vhodné pro jejich danou disciplínu. Základ ESP se skládá z německého krátkosrstého ohaře, závodního greyhounda, ale i pointra a alaskána. Tato plemena jsou špičkou závodních psů v mushingu, ale i zároveň skvělými parťáky do života. Velice rychle chápou práci, pro kterou byli stvořeni, ale i naopak odpočinek a mazlení doma na gauči.

Když se člověk rozhodne, že chce individuální mushing dělat, co vše k tomu potřebuje? Krom tedy pejska…
Není toho mnoho. V podstatě stačí pes a chuť sportovat. Pokud je pes zdravý, může se to naučit téměř každý.

Co se týče vybavení tak záleží, jakou kategorii chcete dělat. Jestliže jde právě o skijöring, tak člověk potřebuje standartní vybavení na běžkování bruslařským stylem. Navíc pak potřebuje speciální sedák, který má lyžař na sobě. Sedák je speciální zejména v tom, že má takzvanou vypouštěcí karabinu nebo finský hák, ke kterému je připevněno amortizační vodítko. Tyto karabiny slouží k tomu, aby v případě nutnosti závodník mohl rychle odpojit vodítko se psem. Pes má pak na sobě speciální tažný postroj. Těch je velké množství a je určitě dobré si nechat poradit s výběrem.

„Za sněhem jsem musel často dojíždět i několik hodin“

Jak moc je u nás individuální mushing rozšířený?
Za posledních zhruba pět let pozoruji obrovský nárůst nadšenců v tomto sportu. Nejvíce se rozšířil canicross, jelikož je to pro většinu lidí asi nejdostupnější disciplína z individuálního mushingu. Po celé republice se téměř celý rok koná nespočet závodů, od těch nejmenších až po mistroství České republiky v jednotlivých disciplínách.

V Čechách jsou také desítky klubů, které spadají pod Českou asociaci sleddog sportů, z.s. (ČASS). V jižních Čechách sídlí Musher klub JCC, kterým jsem členem i já. Loňský rok v říjnu jsme pořádali mistroství ČR v canicrossu a letos doufáme a věříme, že by mistroství mohlo být opět v naší režii. Pokud ano tak bude opět u Hluboké nad Vltavou v kempu Křivonoska. Na jaře v tomto kempu pořádáme závod otevřený všem kategoriím v individuálním mushingu a bude se konat 22. – 24. dubna, určitě všechny srdečně zveme.

Určitě bychom měli zmínit úspěch, kterého jste nedávno dosáhl. Na konci února jste byl na závodech v Norsku, kde jste se stal vicemistrem světa. Jak jste si závody užil?
Závod jsem si více než užil, naprosto jsem jím žil. Užíval jsem si i samotnou cestu do Norska. Závod i vše kolem vyšlo naprosto přesně tak, jak jsem si přál, a to beru jako největší úspěch. Celou zimu i podzim jsem trénoval v podmínkách, které závodníci ze severských zemí příliš neznají. Ať to bylo ve tmě, s nedostatkem sněhu, nebo rovnou na blátě. Za sněhem jsem často musel dojíždět i několik hodin. Na Šumavu nebo do Krkonoš. Občas jsem ty běžky chtěl zahodit. Pak ale přijde ten nejdůležitější závod, a vše naprosto přesně klapne.

A jak samotný závod probíhal?
Jel jsem kategorii skijöring se dvěma psy, měl jsem tedy zapřažené obě fenky, které jely skvěle, byly sehrané, nebyl žádný problém na trati, dobře věděly kudy jet a táhly až za cílovou čáru. Ujistily mě v perfektní sezónní přípravě. A to 2. místo? To už je jen třešničkou na dortu.

Měl jste od závodů nějaká očekávání? Čekal jste, že to bude medaile?
Lhal bych, kdybych v duchu žádné očekávání neměl. Ačkoli jsem letos ani loni neměl možnost se porovnat s konkurencí v zahraničí, věřil jsem, že zhruba do 6. místa by to mohlo vyjít. Přesto jsem na závod jel hlavně si ho maximálně užít, nechat tam vše co umíme a nasbírat další zkušenosti. Vše se podařilo.

Jaké máte aktuálně plány?
Zimní sezóna byla dlouhá a náročná. Trénovat na zimu začínáme už od listopadu. Na zimu se totiž tratě prodlužují oproti těm podzimním, a to chce patřičný čas pro adaptaci psa, aby věděl, jak rozvrhnout své síly na tratích o délce až 14 kilometrů.

Nyní si psi budou užívat volno proložené jen několika málo tréninky a možná pár malých závodů. Začátkem léta se začneme připravovat na podzimní sezónu, kdy bude mistroství světa v Německu, kam se budu snažit nominovat v kategorii bikejöring a manželka, která je v podzimní sezóně úspěšnější, v kategorii scooterjöring. Následně už navážu opět na zimní přípravu.