Téměř třicet let oblékal vojenskou uniformu. Nyní praporčík Martin Karvan odchází do civilu. Bývalý člen strakonického 25. protiletadlového raketového pluku se během své kariéry zúčastnil šesti zahraničních misí, je držitelem Odznaku Za bojový kontakt. Zároveň jinému člověku zachránil život tím, že mu daroval kostní dřeň.
„Bude se mi stýskat,“ říká při svém odchodu od strakonického pluku. „V armádě jsem získal spoustu kamarádů – nejen ve Strakonicích, ale napříč všemi dalšími útvary, u jednotkách, se kterými jsem vyjížděl do misí. Poznal jsem řadu skvělých lidí, ať už velitelů nebo řadových vojáků,“ vzpomíná praporčík Karvan.
Ten bude v civilu pracovat pro Národní park Šumava. Symbolicky se tak vrací do míst, kde se často pohyboval, když jako nováček v roce 1995 nastoupil k 2. průzkumnému praporu do Vimperka. Tam sloužil do prosince 1999, kdy přešel k 41. mechanizovanému praporu do Benešova. Po zrušení praporu v Benešově sloužil v Žatci a od října 2007 až do konce roku 2022 působil u protiletadlového pluku ve Strakonicích. Do armády jej kdysi jako mladíka přilákalo to, že se osamostatní od rodičů.
Během své kariéry zažil nespočet složitých nebo nebezpečných situací. Nejen během misí byl navíc odloučen od rodiny. „Vojáci se pro tyto situace cvičí a připravují se na ně. Účast na zahraniční misi představuje nedílnou součást služby vojáka. Stejně jako sem patří nasazení na hranicích, výpomoc při povodních nebo v nemocnicích během pandemie Covid-19. Vojáci tak slouží své vlasti, ať už je potřeba, aby bránili svou vlast nebo plnili jiné úkoly v době míru,“ dodává Martin Karvan.
Za svou bohatou vojenskou kariéru zažil jak nebezpečné situace, kdy na české vojáky v Afghánistánu útočili příslušníci Tálibánu, tak i exhumace masových hrobů po občanské válce v bývalé Jugoslávii, které byly náročné i na psychiku zkušených vojáků. Na svém kontě má dvě zahraniční operace v Afghánistánu, dvě v Kosovu a dvě na území Bosny a Hercegoviny.
Právě v Afghánistánu zažil jeden vážný incident. Čeští vojáci ten den prováděli průzkum potenciálních míst, ze kterých by Tálibánci mohli odstřelovat americkou základnu FOB Shank v provincii Lógar. „Projížděli jsme vyschlým korytem řeky a dostali jsme se do místa, ze kterého se obtížně vyjíždělo. Měli jsme velmi omezené možnosti manévru,“ vzpomíná Karvan.
V ten okamžik Tálibánci zaútočili. „Jako první zareagoval kolega na pozici střelce ve vozidle, které bylo nejblíž ve směru útoku. Jeho reakce byla okamžitá. Hned na to jsem začal střílet já a další kolegové. Naše patrola úspěšně eliminovala nepřítele a vyvázala se z boje,“ popsal incident Karvan s tím, že ani nestihl míst strach. Jen díky pohotové reakci vojáků a štěstí si střet nevyžádal lidský život a dnes padesátiletý Jihočech tehdy utrpěl poranění rukou, předloktí a krku od střepin.
Za nejhroznější zážitek považuje exhumace masových hrobů v Bosně a Hercegovině. „Pro mě osobně to byl nejhorší zážitek z mise. Nikdy nezapomenu na ten specifický zápach. Těla ve velkém stupni rozkladu. Lidé, kteří byli umučeni, ubiti, utlučeni, zastřeleni. Hrozný byl pohled na mrtvé děti,“ popisuje.
Nezapomene také na misi v Afghánistánu v roce 2011. Tehdy na něho doma čekala těhotná manželka s malou dcerou. Během mise se mu narodila druhá dcera. „Na vlastní oči jsem ji viděl, až když jí byly čtyři měsíce. Možnosti spojení s rodinou nebyly tehdy ještě na takové úrovni jako dnes. Pamatuji si, jak se mi fotka z e-mailu otevírala čtvrt hodiny,“ vzpomíná s úsměvem praporčík Karvan a dodává: „Obdivuji svou ženu, jak to všechno sama zvládla, klobouk dolů.“
Foto archiv Martina Karvana
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.
