Než samotná událost je dneska vzácný nápad. Letošní rok je pro mě o přehodnocování, říká zpěvačka Lenny

Zpěvačka, textařka, skladatelka, ale v poslední době ve spojitosti s vaším partnerem také nevlastní maminka. V jaké roli se cítíte nejvíc?
Je pravda, že těch rolí mám v posledních letech opravdu hodně. (smích) Muzika mě doprovázela celý život, jako taková kamarádka a opora, takže zatím se cítím v první řadě jako zpěvačka. Až budu jednou sama maminka, tak bych si ráda muziku zachovala jako takové svoje sebenaplnění. Je podle mě důležité, abychom si nechali něco, co nás bude tím životem dál provázet, ať už je to hobby nebo profese. Já mám štěstí, že muzika je pro mě obojí.

Máte za sebou poměrně úspěšné roky. Vydala jste album, měla jste několik velice úspěšných hudebních spoluprací, mimo jiné například s hudebníkem a producentem Mikem Shinodou, a samozřejmě také velký koncert. Kam to budete ještě posouvat?
Letošní rok je pro mě období takových změn a přehodnocování. Po deseti letech mi končí smlouva s velkým vydavatelstvím a je teď velkou otázkou, jestli se tímto směrem vydávat i dál. Po deseti letech kariéry je potřeba si je nějak zhodnotit, jestli mi tohle stačí nebo chci víc.

A přímo směrem k práci. Tak mám pocit, že zvlášť po covidu, kdy už všichni všechno viděli, je opravdu hodně důležitý nápad. Spíš než samotná událost se dnes cení něco originálního. Takže kromě nějakého směru, řeším třeba i tohle.

No a jak tedy těch deset let vaší kariéry zatím hodnotíte? Měnila byste něco?
Asi jen úplné detaily. Myslím tím třeba nějaká rozhodnutí, která mě nikam neposunula. Ale vesměs, i když to zní jako hrozné klišé, tak podle mě i to špatné je k něčemu dobré. Možná bych spíš brala, abych se vrátila třeba do devatenácti let, ale s těmi zkušenostmi, které mám teď. Ale tak kdo by tohle nechtěl, že jo. (smích)

Vydala jste novou desku, o které mnoho lidí říkalo, že je rockovější. Jak se vám to „osvědčilo“? Je to směr, kterým se budete vydávat i dál?
Určitě ano. Měla jsem tyhle tendence i na předchozích deskách, speciálně na té debutové Hearts, kdy na turné lidé na tuhle podobu opravdu slyšeli. A tam se to vlastně ukáže nejvíc. Na koncertech, festivalech… právě pro tohle publikum je ta rockovější verze třeba mnohem příjemnější.

V poslední době se mi ale také objevily hodně pozitivní ohlasy na to, čím jsem vlastně začínala, a to je můj sólo hlas, jen s pianem. Takže možná bych se chtěla trochu zaměřit i na tuhle svoji podobu.

A v jaké té „verzi“ se cítíte lépe? Dá se to vůbec říct nebo jsou pro vás příjemné obě?
Asi ano. Ona každá má totiž něco. Když jsem sama s pianem, tak se spoléhám jen sama na sebe, je to pro mě mnohem intimnější, ponořím se do toho jiným způsobem. A stejně tak i to publikum. Na festivalech mě ale zase baví, že má člověk trochu víc prostoru ukázat, co všechno umí. Že kolem toho jde udělat takový humbuk, větší show. A zase, i lidi si to víc užijí.

Směrem k publiku mě možná napadá otázka… Vy vystupujete i v zahraničí. Jaký je rozdíl mezi tím českým a zahraničním publikem?
To zahraniční, například třeba italské, je hodně temperamentní. V Itálii, když je někdo slavný, tak je ale opravdu superstar. Jsou trochu víc poameričtělí. Britové jsou hodně otevření, rádi objevují novou muziku. Češi mají rádi takový řekla bych stereotyp. Ty kapely, které mají rádi, tak je chtějí třeba na festivalech vidět i několik let za sebou. A tím nechci říct, že je to špatně. Jen je to jiná forma vnímání, než třeba zahraničí. Tam je to různorodější.

Je to třeba i důvod, proč máte většinu písniček v angličtině?
Na angličtině mě baví, že je přenosná za hranice. Díky tomu, že skládám v angličtině jsem měla možnost naši zemi reprezentovat všude možně po světě. Lidi to ale nejvíce ocení, až když sedí například v Rakousku v restauraci na sjezdovce a slyší moji písničku hrát z rádia. Proto jsem ráda, že mám fanoušky, kteří tu angličtinu u mě vnímají právě v tomto kontextu.

Jednu píseň jste ale v češtině přeci jen nazpívala, a to přímo s vaší maminkou. Jaké to bylo? Nebyl to pro vás stres, když spolupracujete s někým, kdo je vám takhle blízký?
Vlastně ani ne. Naopak. Bylo to hrozně příjemný. Já vždycky říkám, že tak jako si jiné dcery s maminkami zajdou do kina nebo na oběd, tak my jsme si odskočily napsat písničku.

Náročnější to bylo dřív, kdy jsem s mámou hrávala vlastně na začátku. Musela jsem si zvyknout na profesionální dril, máma byla pochopitelně kritická a přísná, nejen směrem k nám, ale i k sobě, ale dalo mi to velkou školu, jak celý ten ansámbl kolem sebe ukočírovat."

Mně se vlastně líbilo, že ten duet jsme dělaly v momentě, kdy jsem si za sebe vytvořila svoje jméno, takže naše cesty s mamkou se jen potkaly a pak jsme si šly každá zase po svém. (smích)

Máte před sebou celorepublikové turné. Jak se na něj těšíte?
Těším se hrozně moc. Tohle turné je v rámci rockového alba, takže jsem schválně vybrala menší kluby, kde budeme mít s publikem užší kontakt, bude tam autogramiáda. Moc se těším na to, že se takhle zase s lidmi víc potkám.

No a speciálně Budějce, kde budeme hrát 31. března, jsou pro nás skoro novinka, protože jsme tady hráli naposledy tuším v roce 2016 k turné Hearts. A od té doby jsme tady nebyli, protože jsme nenašli vhodný prostor. Takže se moc těšíme.