Nový Zdravotní klaun Vít Piskala miluje improvizaci i výzvy

Jak ses stal Zdravotním klaunem? Proč tě tato práce zaujala?
Já po tom pokukoval už delší dobu. Spousta mých kamarádů jsou klauni a já měl pocit, že to je přesně to, co bych chtěl taky dělat. Částečně proto, že je to povolání zahalené tajemstvím, zároveň je to ale práce, která je prospěšná a výsledek jde vidět ihned. Takže když jsem zjistil, že bych mohl být klaunem pro jižní Čechy, neváhal jsem ani minutu.

Jak to vlastně chodí? Jaký je přijímací proces nového klauna?
Je to maratón. Série víkendových setkání, kdy jste pod drobnohledem uměleckého vedení a dostáváte záludné otázky a úkoly. Například: „Jděte s kolegou doprostřed místnosti a začněte zpívat stejnou písničku. Pokud se netrefíte, musíte začít znovu s jinou písní.“ No, co vám budu povídat, je to zábava! Lukáš s Petrem (umělecké vedení Zdravotního klauna, pozn. redakce) jsou nesmírně zábavní, a tak ta setkání nejsou nervózní, ale spíš workshopově naladěná.

Jak jsi přišel na své klaunské jméno Dušan Boubele? A proč vlastně zdravotní bratr?
Dušan ke mně nějak přišel… Začínal jsem od příjmení, chtěl jsem totiž ať má zajímavé skloňování. Pak už to šlo nějak samo. A bratr jsem proto, protože v našem týmu je hodně doktorů, doktorek, docentů a primářů… a já jsem rád jiný.

Kde všude a pro koho klaunuješ?
Pro děti a jejich rodiče, sestry, doktorky, doktory a návštěvy. Klaunuju v Jihozápadním regionu, takže například v Českých Budějovicích, Táboře, Plzni, Klatovech, Domažlicích, Rokycanech, Karlových Varech, Sokolově, Chebu, Opařanech. Už jsem byl ale i mimo náš region. V Brně, Pelhřimově nebo Jihlavě.

V čem se liší Dušan Boubele od Víta Piskaly?
Dušan občas říká věci, které by Víťa nikdy neřekl nahlas. Zkrátka to tam napálí. A taky se na rozdíl ode mě nebojí doktorů…

Mimo jiné se také věnuješ herectví. Jaká role tě nejvíce bavila?
Nejvíc mě bavily asi dvě role. Tady v jihočeském Malém divadle hraju Vávru v inscenaci Maryša. Je to text bratří Mrštíků a je to úplně jiné, než byste možná čekali. Hrajeme u ohně bez umělých světel a zvuku, a právě proto mě to baví. Pak mi taky utkvěla v paměti role polského spolužáka Ryška v představení Naše třída v divadle Polárka v Brně. Šlo o dokudrama z polského venkova během 20. let 20. století s válkou, pogromy a vším tím špatným. O to víc na to představení teď ale vzpomínám.

Kvůli jedné roli jsi dokonce absolvoval kurz argentinského tanga. To je velké odhodlání. Učíš se často kvůli rolím nové věci?
Dalo by se říct, že ano. Kromě tanga jsem se teď například kvůli Maryše naučil trochu hrát na kytaru. Když nad tím přemýšlím, tak když se během zkoušení nenaučím něco nového, ztrácí to pro mě kouzlo.

Musel ses něco naučit i kvůli Zdravotnímu klaunovi?
Ano, všichni klauni se musí vzdělávat a učit. Máme interní program, který musíme během pěti let absolvovat. Zahrnuje různé přednášky doktorů, workshopy zaměřené na pohyb, cirkusové dovednosti nebo psychologii. Nejvíc je ale určitě vidět, že jsem se naučil tři akordy na ukulele… a nebát se být v nemocnici.

Dočetla jsem se, že rád improvizuješ. Improvizuješ vždy i u klaunování?
Ano, improvizace je něco vzrušujícího a baví mě jak u divadla, tak při klaunování. Když kolega něco nahodí, vy k tomu něco přidáte a přijde pointa… to je krásné.

Je náročné klaunovat pro pacienty, kteří zrovna nemají dobrou náladu?
Není to náročné, jen je to jiné. Pohybujeme se v prostředí, kde se odehrávají občas i velmi silné příběhy a osudy lidí se mění v řádu minut občas i o 180 stupňů. Musíme vycítit, kdy opravdu není vhodný moment a je lepší ten pokoj vynechat, případně přijít později. Často je třeba také rozlišovat náladu rodičů a dětí. Zažil jsem spoustu rodičů, co z nás byli nadšení, ale děti nás v pokoji mít nechtěly. Pak je třeba vyhovět pacientům, tedy dětem. A naopak, rodič řekne: „K nám ne“… ale přes okno vidíte rozzářené dětské oči. Tak klaunujete za sklem, pak otevřete dveře a už jste tam. 

Zdravotním klaunem jsi zatím poměrně krátce. Setkal ses za ten přibližně rok s nějakou negativní reakcí, ať už z řad pacientů, rodičů nebo personálu?
Jednu si vybavuji. Byli jsme v čekárně na ambulanci a v ordinaci byl nějaký závažný případ. V čekárně se začali hromadit lidé a už tam docela dlouho čekali. Nejdřív to byla legrace, později jsme se ale vrátili a jeden tatínek si na nás začal vylívat svou frustraci. Omluvili jsme se za nemocnici a vysvětlili, že fakt není v jeho zájmu, abychom jeho dítě vyšetřovali já a kolegyně. Došlo mu to a pak jsme se tomu všichni zasmáli. To je asi tak jediná trochu negativní reakce, se kterou jsem se setkal.

Kdybys mohl něco vzkázat všem pacientům, které jsi navštívil, co by to bylo?
Sbohem, protože nashledanou se v nemocnici neříká.

Kde tě mohou čtenáři vidět mimo nemocnici?
Nejčastěji v Českých Budějovicích na ulici a v divadle. Nebo v Kvítkovicích, kde bydlím. Popřípadě v autě, když jedu do nemocnice a z nemocnice.