Fronty jsem na vrcholu Everestu neviděl, říká druhý jihočeský pokořitel nejvyšší hory světa Martin Jáchym

Dnes je to přesně týden, co jste vystoupil na nejvyšší horu světa, jak se cítíte?
Popravdě jsem trochu unavený, dnes ráno jsem přiletěl do Prahy a spal jsem asi tak dvě hodiny. Ale jinak se cítím v pohodě. Také jsem na Everestu zhubl asi deset kilo, ale to teď půjde zase rychle zpátky. Byl jsem si už i trochu zaběhat, ale dva měsíce ve vysokých horách jsou znát a neběželo se mi nejlíp.

Jste teprve druhý Jihočech, který se na vrchol Everestu podíval. Před vámi se to povedlo jen Ivu Grabmülerovi, který ale kvůli omrzlinám poté přišel o články několika prstů na ruce. Vy máte všechny prsty kompletní?
Ano, naštěstí jsem se vrátil celý. A to je největší úspěch. (smích)

Stanout na nejvyšším bodě planety musí být skvělý pocit, popsal byste, jak jste se nahoře cítil?
V tu chvíli jsem to ani tak moc nevnímal, člověk jde na vrchol několik dní a je znát to vyčerpání. Nahoře uděláte nějaké vrcholové fotky, chvíli tam pobudete a pak zase musíte dolů. V té výšce je také okolo třiceti stupňů pod nulou, jakékoli větší zdržení zvyšuje riziko vzniku omrzlin. Mně zůstaly naštěstí prsty všechny. Ale euforie vás samozřejmě dostihne, když slezete dolů. Jedna věc je totiž dostat se nahoru, ale pak musíte také dolů a sestup je nebezpečný. Člověk je už unavený, dělá více chyb. Vyhráno máte až když se dostanete zpátky do základního tábora. Ale také bych chtěl říci, že vylézt na Everest normální cestou a pomocí kyslíku zase není nějaký obří sportovní výkon. Jde spíše o to tam chtít být, přičemž většina lidí po několika týdnech strávených ve stanu a zimě zjistí, že vlastně nechce. A také jde o štěstí na počasí, aktuální zdravotní stav a podobně.

Základní tábor Everestu leží ve výšce 5364 metrů, v pozadí se nachází zrádný ledopád Khumbu, který horolezci překonávají na cestě do prvního výškového tábora.

Jak vůbec probíhal váš výstup?
Z posledního tábora C4, který leží zhruba tisíc výškových metrů pod vrcholem, jsme vyrazili okolo osmé večer. Nahoru jsem šel s Dendi Sherpou a ještě se svým kamarádem Shri ze Singapuru. Ten na tom ale byl technicky i fyzicky o něco hůře. Poslední část výstupu nám zabrala okolo třinácti hodin. Podmínky byly po celou dobu výstupu relativně dobré, ale věděli jsme, že odpoledne se má počasí podle předpovědi výrazně zhoršit. Někdy po deváté hodině 19. května jsme stanuli na vrcholu. Tam jsme pobyli asi pětačtyřicet minut, udělali nějaké fotky a pak jsme se vydali na sestup zpět do tábora C4. Nechtěl jsem nahoře příliš riskovat, a tak jsem se rozhodl nečekat na svého spolulezce, který šel pomaleji. Jen jsme se pozdravili a já pokračoval dolů sám. Asi za čtyři hodiny jsem byl ve svém stanu v posledním výškovém táboře. Počasí se v té době ale už opravdu zhoršovalo a já věděl, že Dendi Sherpa i Shri budou mít při sestupu problémy. Už se ale nedalo nic dělat, jen čekat, kdy a jak přijdou.

A jak to dopadlo?
Dendi Sherpa dorazil asi pět hodin po mně, bohužel už bez Shriho. Tomu se nahoře udělalo špatně a zřejmě spadl do propasti, přesné příčiny nevíme. Jeho tělo se zatím nenašlo a jeho rodina, se kterou jsem se před několika dny v Káthmándú setkal, nechce zatím zveřejňovat o jeho smrti žádné informace. Dendi Sherpu s omrzlinami jsme pak za pomoci druhého Sherpy dostali složitě dolů, měl omrzlé ruce a s největší pravděpodobností přijde o všechny prsty.

Taková událost, jako je smrt spolulezce a kamaráda, musí člověka bezpochyby zasáhnout. Jak se s tím teď vyrovnáváte?
Samozřejmě to je tragédie a člověk cítí smutek a pochybuje, jestli všechno udělal, jak měl. Nicméně je potřeba si na rovinu říct, že s tím rizikem do hor jedete. Spolulezec byl už docela zkušený horolezec, na jedné osmitisícovce už v minulosti byl, ale zřejmě přecenil své síly, nevím. Já jsem u toho nebyl, je těžké odhadnout, co přesně bylo příčinou jeho pádu.

Na Everestu letos od začátku sezóny, která zde startuje v květnu a trvá zhruba měsíc a půl, zemřelo již asi 14 lidí. Čím to je, že je to číslo tak vysoké v porovnání s jinými horami?
Ano, na Everestu je smrt relativně obvyklá, téměř každý den do základního tábora přichází zprávy o úmrtí horolezců či horolezkyň. Je to prostě součást pohybu v horách, musíte být připraven, že se takové věci mohou stát. Já sám jsem při výstupu viděl několik mrtvol. Není to ale tak, že byste viděli tělo či dokonce tvář mrtvého. Je to většinou jen barevná bunda zavátá sněhem. Je jasné, že na tom místě někdo zůstal. Je pravda, že o Everestu se v posledních letech mluví spíše jako o masově navštěvované hoře. Letos navíc nepálské úřady vydaly snad nejvíc povolení k výstupu v historii. Vysoká úmrtnost je ale zřejmě souhrou několika faktorů, jen jedním z nich je velký počet horolezců. Výstup je ale také fyzicky náročný a někteří lidé to prostě ze zdravotního hlediska nedají a zemřou už třeba ve druhém výškovém táboře. A někteří tam přijedou s tím, že si zaplatili agenturu a Sherpy, kteří je na ten vrchol prostě nějak dotáhnou. Zažil jsem situaci, kdy si členka jedné z výprav neuměla ani nasadit mačky. Takový člověk pak nahoře představuje bezpečnostní riziko, a to nejen pro sebe.

Vy už ale patříte k těm zkušenějším, před necelými třemi lety jste zdolal vrchol Manáslu, která měří 8163 metrů. Jak byste porovnal tyhle dva výstupy?
Ve výšce nad osm tisíc metrů je znát každý výškový metr, a to i když lezete s kyslíkem. Náročnější je jednoznačně Everest, je to přeci jen o téměř sedm set metrů výš. V případě Manáslu jsem si ale prošel krizí, takže pocitově jsem se cítil hůře paradoxně na nižší z těch dvou absolvovaných osmitisícovek. Naopak výstup na Everest byl překvapivě docela v pohodě a žádné problémy jsem po cestě řešit nemusel, navzdory mému očekávání, že výstup bude těžší.

Jak vůbec probíhá aklimatizace? Kolik času jste strávil na místě pod horou, než jste mohl zahájit samotný výstup?
Trvalo to všechno necelé dva měsíce. Nejdřív musíte dojít do základního tábora, ten je ve výšce přes pět tisíc metrů. Už to je samo o sobě součástí aklimatizace. V základním táboře pak měsíc bydlíte a připravujete se na finální výstup. Existují různé způsoby přípravy. Vystupujete a sestupujete, pokaždé vyjdete do vyšší výšky. Cesta je ale v některých místech opravdu nebezpečná, zejména ledopád Khumbu hned nad základním táborem je rizikový. Proto jsme v rámci aklimatizace třeba vystoupali na blízkou šestitisícovku, abychom co nejvíc eliminovali pohyb na tomto ledopádu. Byl to parádní den, skvělé počasí, moc jsme si to užili. A když už jste dostatečně aklimatizovaní, vyhodnotíte počasí, určíte den a jdete nahoru.

Martin Jáchym (uprostřed) na vrcholu "tréninkové" šestitisícovky. Vpravo od něj stojí kamarád Shri, ten však později při výstupu na Everest tragicky zahynul. Vlevo Dendi Sherpa.

V posledních letech svět oblétají fotografie, jak se k vrcholu hory hrne doslova šňůra horolezců. Je opravdu reálné, že pod vrcholem stojíte doslova ve frontě?
Jak už jsem zmiňoval, na Everestu je hodně lidí, jen v základním táboře bydlí v jednu chvíli asi 1500 horolezců a Sherpů. Zrovna tohle je ale věc, která je podle mě často zveličovaná. Já osobně jsem žádné velké fronty na Everestu nezažil. I když jsou zde místa, kde je například natažené pouze jedno fixní lano, takže se tam vytvoří větší shluk horolezců, ale to jsem zažil výjimečně. Asi jsem měl na toto štěstí, třeba na vrcholu jsme byli v jednu chvíli úplně sami. Ale v porovnání s evropskými horami jako Grossglockner, Matterhorn či Mont Blanc, bych Everest zase až tak černě neviděl.

Jak vůbec vypadá život v základním táboře? Tolik lidí přeci nutně musí po sobě zanechávat nepořádek.
Takovou zkušenost také nemám. Naopak. Na to, že je zde takové množství lidí, je v táboře čisto. Samozřejmě nějaké odpadky sem tam člověk objeví, ale je to spíš výjimka. Samotného mě to překvapilo, protože v médiích často ukazují jiné obrázky, což mimo jiné platí i pro údajné čekání ve frontách pod vrcholem. Jinak v táboře se žije celkem pohodlně, každý má svůj stan, na jídlo se chodí do společného jídelního stanu, kde se podávají normální teplé pokrmy. Mezitím se aklimatizujete, setkáváte se s dalšími lidmi. Je to prostě takové stanové městečko se vším, co k tomu patří. Jen zde ten čas utíká velmi pomalu a je často nuda.

Dvě osmitisícovky tedy nyní už máte v kapse, jedna z nich je navíc nejvyšším vrchole světa. Co teď plánujete dál?
Zatím nemám představu, ještě jsem ani s přáteli a rodinou nestihl oslavit návrat z téhle expedice, takže tím, co přijde dál, se zatím nezaobírám. Chtěl jsem zkompletovat seven summits (vylezení nejvyšších vrcholů všech kontinentů – pozn. redakce), kde mi nyní chybí jen Mount Vinson na Antarktidě, ale po zjištění ceny budu asi muset mé ambice přehodnotit. (smích)