Edvard Beneš patřil k nejvýraznějším osobnostem Československa. Zemřel 3. září 1948

Václav Havel jednou o Benešovi řekl: „Náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, byla to ale i postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

Hlavní trauma života představovala pro Beneše zejména Mnichovská dohoda ze září 1938 o postoupení části československého území (Sudet) Německu a její důsledky. Od svého odchodu do exilu v říjnu 1938 považoval Beneš za svůj cíl Mnichov odčinit a vytvořením zábran zamezit jeho opakování v jakékoli podobě. Po obrovském úsilí se mu opětovné ustavení Československa po válce zdařilo a svou autoritou přispěl k obnově demokratického zřízení.

Po odletu do exilu v říjnu 1938 se Beneš stal pro většinu médií druhé republiky symbolem zrady a podlosti. „Do vědomí veřejnosti měl být vtisknut obraz Edvarda Beneše jako charakterového devianta, hrabivého zločince, agenta cizorodé demokracie a 'zednářské humanity', zrádce republiky a veřejného nepřítele Československa číslo jedna," napsal v knize O autoritativní národní stát historik Jan Rataj.

Přijetí dohody vládou a prezidentem vyvolalo šok mezi československým obyvatelstvem, které v roce 1938 bylo už dvakrát mobilizováno na obranu státu (v květnu a v září). Prezident Beneš rozhodnutí obhajoval slovy: „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn." Zároveň skupině poslanců 30. října řekl: „Jsme opuštěni a zrazeni".

Například historik Milan Hauner k tomu řekl: „Kromě charismatu mu chyběla smělost a tvrdost v rozhodných chvílích, kdy mohl zahájit válku jako představitel protihitlerovské fronty. Mezi Benešovy diplomatické chyby patřilo i to, že československá vláda nejednala v roce 1938 s Berlínem přímo, ale jen prostřednictvím Paříže a Londýna." Podle filozofa Jana Patočky Beneš svým postupem na podzim 1938 zlomil „morální páteř společnosti nejen pro daný okamžik, ale na dlouhou dobu, na celou válku a období po ní". Naproti tomu historik Jan Tesař míní, že „Beneš nebyl v žádném případě zbabělec, jen si uvědomil, že politické a armádní elity nejsou vyzrálé a jednotné, obrana země je chatrná, takže v případě konfliktu by se všechno sesypalo a národ by prošel vážným traumatem ze své naprosté neschopnosti".

Život Edvarda Beneše

Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku. Pocházel z rodiny chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí. Studoval filologii, filozofii a sociologii v Praze (mj. u Masaryka), sociologii a politické vědy v Paříži, práva na univerzitě v Dijonu a v Praze byl v roce 1909 promován doktorem filozofie. Před první světovou válkou vyučoval v Praze, nejprve na obchodní akademii, později se stal docentem na univerzitě i na technice.

Jako dlouholetý blízký spolupracovník Tomáše Garrigua Masaryka se významně zasloužil o mezinárodní uznání odboje za první světové války a posléze i uznání čs. státu. Za války nejprve řídil domácí ilegální organizaci Maffie a poté, co musel emigrovat, se stal jednou z hlavních postav zahraničního odboje. Od vzniku republiky byl ministrem zahraničí a v letech 1921 až 1922 také krátce ministerským předsedou.

Strůjce čs. zahraniční politiky a její orientace na Francii zastával také vysoké funkce ve Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat. Poté, co v prosinci 1935 abdikoval vážně nemocný Masaryk, stal se Beneš jeho nástupcem. Jako prezident neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. V září 1938 ovšem ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí.

V roce 1940 se Edvard Beneše stal prezidentem v exilu a jako hlava čs. odboje mimo jiné dosáhl obnovení ČSR, která se i pod jeho vlivem výrazně orientovala na Sovětský svaz. S Benešovým jménem jsou ovšem spojeny také dodnes diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí a odsunu zejména Němců z československého území, potrestání kolaborantů a znárodnění.

Dalším kontroverzním momentem jeho kariéry je situace v únoru 1948. Historici dodnes diskutují o důvodech, které jej vedly k přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády nadiktované šéfem komunistů Klementem Gottwaldem. Právě přijetí demise totiž v konečném důsledku vedlo k nastolení komunistické diktatury. Podle dobových svědectví čelil Beneš nevybíravému tlaku ze strany premiéra Gottwalda, který vyhrožoval zatýkáním a vojenským zásahem Sovětského svazu.

Opuštění Pražského hradu

Krátce poté, co svým podpisem stvrdil novou vládu, Beneš opustil Pražský hrad. Uchýlil se spolu s manželkou Hanou na své venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Svou nepřítomností na Hradě chtěl demonstrovat nesouhlas s vývojem ve státě, s abdikací na prezidentský úřad však váhal. Abdikoval teprve 7. června 1948, po volbách stvrzujících nástup komunistů.

Zemřel 3. září 1948 a jeho státní pohřeb o pět dní později se stal poslední velkou demonstrací proti komunistické diktatuře.

Vila Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí na Táborsku. Autor: Irena Veselá.

V roce 1909 se oženil s Annou Vlčkovou, jež přijala jméno Hana (zemřela v roce 1974). Manželka byla za války rovněž aktivní v odboji a byla dvakrát vězněna. Později byla aktivní v ženském hnutí a na humanitárním poli. Děti neměli.

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon o zásluhách Edvarda Beneše tvořený větou "Edvard Beneš se zasloužil o stát." Prezident Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.