Jaderná elektrárna není postavená na pět let

Z úspěšného policisty jste se stal člověkem, který se stará o významné provozní zařízení jako jsou čerpadla nebo bezpečnostní zařízení v největší české elektrárně. Jak u Vás k takovému obratu došlo?
Vlastně jsem se trochu vrátil k tomu, co jsem vystudoval. Stroje mě vždycky bavily a mám k nim blízko. Absolvoval jsem Střední zemědělskou školu v Kamenici nad Lipou se zaměřením na strojařinu a dokonce začal s technikou v zemědělství pracovat. Jenže, když jsem se vrátil z vojny, družstvo se rozpadalo, s prací to vypadalo všelijak. A proto jsem nastoupil k Policii České republiky a strávil u ní dvacet docela zajímavých let.

Takže spíše naopak, ze strojařiny jste přešel k něčemu úplně jinému.
Ano, ale nebyl jsem žádná výjimka. U policie musíte mít maturitu, projít ne úplně snadnými psychotesty a fyzickými testy a poté vás čeká základní příprava. Začínal jsem v Jihlavě a přes České Budějovice jsem přešel do Týna nad Vltavou, kde jsem končil s nejvyšší možnou poddůstojnickou hodností. A vlastně na to rád vzpomínám, podařilo se nám vyřešit řadu věcí, bylo skvělé, že můžete někomu opravdu pomoci, něco vyřešit, mezi kolegy byli výborní parťáci.

Nakonec jste se ale rozhodl skončit.
Těch důvodů bylo víc. V první řadě to bylo vyhoření, narůstal objem administrativní práce, stále víc času jsem trávil v kanceláři než mezi lidmi a ztrácela se mi perspektiva, práce mě nenaplňovala, naopak. A za druhé to byl čas. Manželka pracuje ve směnovém provozu v nemocnici, i já jsem sloužil řady nočních a víkendových služeb, nejmladší dceři bylo v té době osm let, bylo strašně těžké cokoliv plánovat, najít prostor pro společné aktivity. Skončit u policie nebylo lehké, ale nelituji toho.

Temelín byl první volba?
Vůbec ne! Temelín jsem samozřejmě znal, jako policista jsem zde mnohokrát byl již během výstavby, ale absolutně by mě nenapadlo, že bych tady mohl pracovat. Měl jsem práci v elektrárně spojenou s jiným typem zaměstnanců, s fyziky, operátory, samými odborníky. Vůbec mě nenapadlo, že je tady spousta lidí, kteří dělají normální strojařinu, že jsou tady stavaři a řada dalších profesí. Takže když jsem končil u policie, ucházel jsem se o práci na Povodí Vltavy. Měl jsem pocit, že bych k práci při údržbě okolo řeky mohl mít blízko. Bývalý kolega mě v té době oslovil s tím, že bych mohl zkusit Energoservis, což je dceřinná společnost ČEZ v Temelíně, a že by se mi ta práce mohla líbit. Povodí Vltavy nakonec nedopadlo, ale dnes toho vůbec nelituji.

Leoš Joura, zámečník a montér společnosti ČEZ Energoservis.

Když jste nastoupil, jaké byly první dojmy?
V prvních dnech koukáte jako vyoraná myš (smích). Spousta zkratek, řada lidí, přes které musí nějaký úkon projít… Říkáte si, že toto nemůžu zvládnout. V době mého nástupu byla každá práce doprovázena i poměrně velkým množstvím papírů. Ale po určitém čase vám dojde, že je to zkrátka jaderná elektrárna. Že tady není prostor na chyby a celý ten systém je tomu podřízený. A začnete to celé chápat a té práce si spíš vážit pro tu výjimečnost.

Jak rychle takový proces trvá?
U mě to byly možná až dva roky, ale s tím ten systém počítá. Stejně jako s tím počítají vaši kolegové. Paradoxně mi pomohly opatření po událostech ve Fukušimě, kdy jsme například fyzicky ověřovali a označovali řadu zařízení. Přitom jsem získal přehled o dispozičním řešení a organizaci práce. Začalo mi docházet, jak je celý systém propojený, co k čemu slouží. A ta práce mě začala bavit. Najdete tady unikátní zařízení. Když pracujete na motoru auta, dovnitř ponoříte ruce. Tady se do technologie doslova vejdete celý. Navíc je v jaderné energetice opravdu silný důraz na kvalitu, nejde udělat něco jen „na oko“. Pokud člověk má nějaký vztah k technice, tady ho naplno uplatní.

Když jste třeba měl popsat dětem, co vlastně děláte, jak to vypadalo?
Formálně se moje pozice jmenuje zámečník-montér. Trochu to zní, jako bych měl stát u svěráku po kotníky ve šponách. Ale ve skutečnosti je to něco jako mechanik, takže vysvětluji, že dělám servis vnějších bezpečnostních systémů jaderné elektrárny. Je to docela rozmanitá práce zaměřená na špičkovou strojařinu a high-tech systémy.

Takže hlavní pracovní nástroj jsou klíče, měřidla …?
Určitě, ale nyní dochází k digitalizaci evidencí pracovních činností, a tak se běžným pracovním náčiním stává tablet. Ten má snížit administrativní část práce, kdy pomocí tabletu nejprve zdokladuji na jakém zařízení pracuji, což se on-line zaznamenává, v jakém je stavu, co jsem na něm dělal … Je zde snaha omezit papíry a hlavně, chceme mít neustále přesnou představu o stavu komponent a prováděných pracech. Takže nářadí, výbavu a pomůcky si berete podle potřeby a toho, kam jdete pracovat, ale k tomu máte tablet prakticky pokaždé.

Aktuálně pracujete na vnějších především bezpečnostních systémech, co případná změna?
Současná práce mě baví, jaderná energetika je spíš stabilní nebo se vyvíjí pozvolně, většinou není o nějakých extrémně rychlých skocích. Ale změnám se nebráním. Nejstarší syn aktuálně dokončuje ČVUT a nastoupí také do Temelína a občas mě taky napadne něco o dálkovém studiu vysoké školy. Ale zároveň si vážím stability, toho, že si i takové rozhodnutí mohu v klidu rozmyslet.

Stabilita ale může být i částečně ubíjející, není to tak?
V tomto případě určitě ne. Je to jeden z velkých benefitů. Elektrárna není postavená na pět let. Spíš na několik lidských generací. Jistota, že máte a budete mít zajímavou práci a perspektivu je hodně důležitá. A další výhodou je určitá prestiž. Práce v Temelíně o vás docela pozitivně vypovídá, myslím že je to prestižní záležitost. I pro mladé lidi to dobře vypadá i třeba v životopise. Zkusit ji byla trochu výzva, ale vůbec nelituju.