Bude to možná nejnáročnější Dakar. Část trati zasáhly před startem záplavy, říká motocyklista Martin Michek

Libor Podmol: Radši krátký život plný „up and downů“ než nudu

Čtvrtek, 13. října 2022, 12:00SpolečnostZ krajeBez servítků

Na spočítání všech šroubů v jeho kostech by nestačily všechny prsty, které má. Freestyle motocrossař Libor Podmol před třemi lety ošklivě havaroval při závodě mistrovství světa v Mnichově. Ani těžké poranění nohou ho nesesadilo ze sedla...

V předchozích letech jsi několikrát bojoval se zdravotními problémy při přípravě. Jaká byla příprava na nadcházející Dakar?
Vše bylo tentokrát bez komplikací. Příprava probíhala nějaké dva měsíce a pokračuje až do samotného startu. Poslední dva měsíce byly plné dříny, posilovny, bazénů, výšlapů. Lezl jsem taky tady na místní kopce, abych se fyzicky připravil. Je potřeba trénovat nohy, protože dakarský den je hodně dlouhý a na motorce stojíte od rána do večera. Ve zkratce, prostě to poslední dva měsíce bolelo.

Jak se cítíš po fyzické stránce? Je to rok od roku lepší, nebo horší?
Roky přibývají, a mělo by to být horší a horší. Cítím, že je tělo unavenější a potřebuje větší relax. Fyzicky se ale jinak cítím velmi dobře, a věřím, že se to bude projevovat i na výsledcích.

Máš rodinu, dvě děti, podnikáš. Jak to jde skloubit se samotnou přípravou?
Občas je to vážně náročné. Emičce byl rok, Máťa má čtyři roky. Je to takové intenzivní a člověk se chce věnovat rodině. Důležité je, že mi rodina hrozně moc pomáhá. Jinak by to nešlo skloubit. Ještě nedávno jsem jezdil i motokros, takže to byla další aktivita, co mi brala čas. Mimo jiné se teď věnuji také motoškole pro děti, které učím, jak si jízdu užít. Není to žádný trénink, ale spíš učení úplných základů. Do toho se snažím předávat také moje know-how dospělým, kteří chtějí jezdit na nějaké úrovni. Z mého pohledu jsou to cenné rady, které nenajdete na zemi. Budu rád, když víc lidí bude mít stejně dobrý pocit z jízdy na motorce, jako mám já.

Takže motokros je nyní na druhé koleji?
Ano, je na druhé koleji. Není to úplně jednoduché, bojovat na více frontách, a jak jsem říkal, tělo si musí trochu odpočinout. Pět let jsem v zápřahu a tělo potřebuje na měsíc nebo dva vypnout. Uvidíme, co přinesou další měsíce a roky. Prioritou je teď start na Dakaru.

Vloni jsme se bavili o nákladech na Dakar 2023. Jak se změnily pro letošní rok? Jak složité bylo sehnat potřebný budget?
Inflace a všechny negativní jevy se projevily i v Dakaru. Všechno je dražší, náklady na start i pohonné hmoty. Sám o sobě je Dakar neskutečně drahá událost. Třeba startovné na jezdce už není 15 tisíc euro, ale 17 tisíc euro. Stejně tak stoupla cena za mechaniky, které máme s sebou. Postupně to tedy roste ve všech směrech. Dakar tak v mém případě letos stojí kolem čtyř milionů a startující potřebuje budget zhruba o 300 nebo 400 tisíc vyšší než při minulém startu. Není jednoduché ty peníze sehnat. Občas člověk hledá „jehlu v kupce sena“. Firma, která vám na Dakar dá peníze, musí být trochu spřátelená s motorsportem a tím adrenalinem, co to přináší. Hrozně málo se stává, že tě někdo osloví s nabídkou spolupráce a dá ti peníze. Většinou je to na náš impuls. Dakar je ale taková Mekka motorsportu, proto se na to shání finance lépe než na jiné disciplíny. Jede se navíc v perfektní čas, kdy se nejede nic jiného, co by média zajímalo. Navíc je to spojení více motoristických kategorií. Každý si tam najde něco, co ho zaujme. Partneři ví, že se jejich logo objeví díky přenosům a fotkám po celém světě. Za vše mluví také to, že jsme jedna z předních zemí, která má nejvíc účastníků Dakaru na startovní listině. Díky Lopraisům má Dakar u nás velkou tradici a projevuje se to i na zájmu široké veřejnosti. Ve většině kategorií máme slušné zastoupení.

Letos se pojede v Saudské Arábii popáté a mluví se o tom, že první polovina Dakaru bude očistec. Půjde o jeden z nejtěžších Dakarů v téhle zemi?
Bude to každopádně hodně drsný ročník. Čtenáři určitě viděli, že teď byly záplavy v Saudské Arábii. Smetlo to silnice, takže už to bude náročný. Je tam vlhkost a jen tak to nevyschne.

Takže letošní Dakar bude náročný z hlediska logistiky i pro doprovodná vozidla?
Je to tak. Bude to náročné pro všechny. Jakékoliv přesuny budou těžší. Pořadatelé se každý rok učí z nedostatků z předchozích ročníků, proto nemám obavy z toho, že by se to nezvládlo. Ale jak říkám, bude to drsné. Máme tam etapy přes 400 kilometrů. Jestli splní to, co říkají, tak to bude vážně obrovsky náročné. V krajině ničeho nás čeká maratonská „dvouetapa“ pojmenovaná 48 Chrono. Jedná se v podstatě o jednu etapu rozdělenou do dvou dní, přičemž první den závodí posádky do 16:00, následně musí zastavit v nejbližším dalším provizorním bivaku – těch bude podél celé, více než pětisetkilometrové trati, celkem osm. Kam kdo dojede, tam musí nocovat. Druhý den ráno posádky znovu odstartují a dojíždějí do cíle, přičemž rozhoduje celkový čas, za který danou trasu absolvovaly. Spát se bude v provizorních podmínkách. Všichni dostaneme příděl jídla a vyspíme se ve stanu. Žádný doprovod s sebou nebudeme mít. Něco podobného se jede poprvé. Bude tam hrát velkou roli také taktika, kdy a kde skončit. Odpoledne je písek v dunách měkký a zahrabáváš se. Ráno je pro změnu vlhčí a víc drží. Je dost možné, že se tady bude rozhodovat.

Zpět k záplavám, o kterých jsi mluvil. Co to pro vás, závodníky, znamená?
V první řadě jsem rád, že se startuje o týden později než v předchozích letech. Trať aspoň trochu proschne. Bylo by to mnohem náročnější. Pořadatelé mají ještě teď velkou práci s tím, že musí celou trať „natrasovat“. Když ti přijde smršť, která ti vyplaví silnice, tak přijdeš i o všechny cestičky, co jsou v roadbookách (pozn. red.: roadbook - itinerář, papírová nebo elektronická forma zápisu trasy). Vloni se nám událo třeba to, že kvůli dešťům zrušili jednu etapu. Všechny nebezpečné věci, které byly zaznamenané v roadbooku, byly najednou jinak. Proto nás do té etapy nemohli pustit. Jednoduše nevěděli, co by tam na soutěžící čekalo.

Jak se dá vlastně navigování podle roadbooku natrénovat?
Dá se to natrénovat na nějaké jiné soutěži, kde se podle roadbooku jede. Nicméně jsou tu i tréninková střediska, která ti to zabezpečí. Je to ale pekelně drahé. Musíš kvůli tomu cestovat třeba do Španělska. Například my jsme trénovali teď v prosinci v Dubaji, ale samozřejmě rozpočet je neúprosný, a tak jsme si v dunách zajezdili pět dní bez navigace, protože to by vyskočilo na pochopitelně jiné částky. Trénovali jsme na motokrosových motorkách, protože půjčení dakarské motorky na jeden den by stálo neskutečnou částku. Dakar je nejen soupeření s dalšími jezdci, ale také s budgetem. Tovární týmy poslední tři měsíce tráví různě po světe, v Chile, Argentině, Mexiku, kde usilovně trénují i s roadbookem. Já v rámci přípravy najel 800 až tisíc kilometrů bez roadbooku. Tovární jezdci třeba 40 tisíc kilometrů i s roadbookem. To je velký rozdíl.

Na Dakaru jsi už nakoukl do první desítky. Ptát se na ambice do letošního ročníku je asi zbytečné, že?
Bylo by to krásné, navázat na tenhle výsledek. Člověk by chtěl předjet sám sebe. Je ale neskutečně těžké, přibližovat se těm továrním jezdcům. Jede tam pětadvacet až třicet borců, co mají takhle moc natrénováno a naježděno. Proto je malý zázrak pohybovat se kolem první desítky. Člověk do toho musí dát kus sebe. Těžce se mi to říká, ale chtěl bych navázat na to desáté místo a ideálně ho vylepšit. Ale zůstávám nohama na zemi a vím, že i umístění v první dvacítce je sakra úspěch.

Sám jsi říkal, že máš doma roční dceru a čtyřletého syna. Nepřemýšlí člověk v tenhle moment o trochu víc o tom, jestli do toho jít?
Když takhle sedíme a povídáme si, člověk je víc uvědomělý a napadají ho takové věci. Pak sednu na motorku a realita je taková, že se probudí to závodnické srdce. Těším se na to, miluji to, nikdo nevíme, jak dlouho může kariéra trvat. Fyzicky to nemusím zvládat do nekonečna. Vždycky se mi odjíždí těžce od rodiny, ale aspoň se dva týdny dobře vyspím (smích). Teď vážně, je to dlouhá doba. Vždycky se za rodinou hrozně těším.