Před 33 lety se do Budějovic vrátily trolejbusy. První z nich řídil Jan Kučera

Jaká byla vaše cesta k Dopravnímu podniku?
U Dopravního podniku pracuji sedmatřicátý rok. Tenkrát jsem byl ještě mlád, jako každého kluka mě bavilo ježdění. Rozhodoval jsem se, jestli budu řidič sanitky, nebo řidič v dopravním podniku. Tak jsem si vybral Dopravní podnik.

Jaké byly další etapy ve vaší profesi?
Od řidiče MHD jsem prošel přes dispečera trolejbusové dopravy, vedoucího dispečera trolejbusové dopravy, vedoucího trolejbusové dopravy, vedoucího oddělení řízení strategie dopravy. A když můj předchůdce odcházel do důchodu, naskytla se možnost vzít po něm místo, které dělám už druhým rokem – vedoucí provozu parkovací služby.

Máte nějaké své prvenství v DPMCB?
Jako první řidič jsem 2. května 1991 v rámci zahájení třetí trolejbusové etapy v Českých Budějovicích vyjížděl s trolejbusem TR 02 na lince číslo 17 Máj – Nádraží. Do té doby byly trolejbusy u nás dvakrát zrušeny.

25 let trolejbusové dopravy | Dopravní podnik města České Budějovice, a.s. 

Co vás v práci těší? V čem vás to stále naplňuje, že i po 37 letech ráno vstanete a jdete - někdy méně, někdy více - rád do práce?
To, že jdu do Dopravního podniku. Jednak jsem tu už zvyklý za ta léta, a pak mám ten podnik rád. Už mi přirostl k srdci. A popravdě neumím si představit, že bych chodil někam jinam.   

Jaká pracovní fáze za těch 37 let vás v DPMCB bavila nejvíc?
Není období, kdy by se mi tu nelíbilo. Ale čas, na který rád vzpomínám, bylo období, kdy jsem dělal dispečera trolejbusové dopravy. Provoz trolejbusů byl početně mnohem menší, tak práce byla jednodušší oproti dnešku. Lidi byli lidštější. Dnes mi připadá, že jsou si lidi více odcizení. Kolikrát se ani mezi sebou neznají. My jsme tenkrát chodili společně na pivo, víc jsme se s kolegy stýkali i v našem soukromém čase. To pro mě byla nejhezčí léta v mém pracovním období Dopravního podniku. Pak už s přibývajícími pozicemi přibývaly také starosti. Člověk je zodpovědný i za lidi. Jako klasický dispečer jsem si odsloužil svoji směnu, a když byla v pořádku, tak jsem položil tužku a šel s čistou hlavou domů.

Co se změnilo za roky vaší kariéry v Dopravním podniku?
Pamatuji si ho od roku 1987, když jsem sem nastoupil. To byl šedivý, špinavý podnik. Byly tu velikánské kaluže, jezera vody, když zapršelo. Vozy byly v ne úplně dobrém stavu. Za 11 let stávající ředitel a celé vedení podnik posunuli hrozně moc dopředu. Vše je zrekonstruované, uklizené, čisté. V rámci své práce jsem už dopravních podniků projel opravdu hodně a troufám si říct, že patříme mezi špičku. Třeba naše Dopravní informační a řídicí centrum je na vysoké úrovni, to může ukázat málokterý dopravní podnik.

Jaké další služby nabízí parkovací služba Dopravního podniku města České Budějovice?
Kromě už řečených takzvaných botiček, které nasazujeme a sundáváme v součinnosti s Městskou policií, vypravujeme denně dvě monitorovací vozidla. Ta monitorují všechny vymezené parkovací zóny ve městě. Po skončení směny se z vozidla vyčtou nasbíraná data a systém z toho vyfiltruje oprávněné a neoprávněné parkování. Data s neoprávněným parkováním poté přecházejí na Městskou policii, která vyhodnotí, zda fotografie z monitorovacího zařízení splňuje všechny náležitosti z hlediska oprávněnosti přestupku. Ty následně postupuje do správního řízení, které rozhodne o postihu. Dále provozujeme odtahovou službu a správu veškerých parkovacích automatů ve městě. Náš technický úsek jich spravuje a servisuje v počtu 135 kusů. Do práce technického úseku spadají i veškeré pokladny na parkovištích a závorové systémy. Nově do správy tohoto pracoviště připadl také parkovací systém v parkovacím domě „Stromovka“. 

Stal se vám nějaký průšvih v průběhu let u DPMCB?
Zásadní ne, protože to už bych tu nebyl. Ale když jsem ještě řídil autobus, stalo se mi, že jsem měl dopravní nehodu, jíž jsem nebyl viníkem. Na křižovatce Mánesova a Boženy Němcové mi nedal přednost řidič osobního automobilu a jak jsem brzdil intenzivně a vůz byl v ranní špičce plný lidí, došlo ke zranění šesti cestujících. Na to nerad vzpomínám. Nebo dvacet, možná pětadvacet let zpátky jsem řešil nepříjemnou věc, když jsem byl vedoucí dispečer trolejbusové dopravy. Nepřišel do práce dispečer, protože zaspal, a naši řidiči MHD nevyjeli.

To si nejde nějak aktuálně poradit v těchto situacích? Opravdu nemůže kvůli tomu řidič nasednout do trolejbusu a vyrazit na pravidelnou linku?
Když člověk chce, vždycky si poradí. Ale tady se tenkrát projevily neshody mezi tím dispečerem a řidiči. Jednalo se o takovou pomstu tomu dispečerovi. Nikdo nezvedl telefon, aby mu zavolal a zeptal se ho, co se děje. Dorazil za hodinu. Což byl malér a bylo to tehdy i medializované.

Co by bylo dnes? Po dvaceti letech?
Dneska by ta situace nastat nemohla, protože na dispečinku MHD oproti tehdejší době žádná časová prodleva z hlediska  přerušení směny dispečera MHD není. Dispečink MHD slouží v režimu 24/7 a tudíž tam stále někdo je. A myslím si, že by si to dnes ani lidi nedovolili.

Čím to je?
Pozoruji, že si dnes lidé v Dopravním podniku práce víc váží. Není to markantní skok, ale vidím to. Ale protože ti zaměstnanci se tu mají dobře. Když pak slyším vyprávět od známých, co s nimi zaměstnavatelé vyvádějí, tak zírám. U nás je to vidět i na tom, že řada lidí od nás zhrzeně odešla, ale za čas se většina z nich ráda vrátila k podniku zpátky. Každému, kdo odsud odchází a pomyslně tříská dveřmi, říkám: „S každým se hezky a s úsměvem rozluč, protože nikdy nevíš, kdy se budeš muset vrátit.“

„Nikde každý den nesvítí sluníčko. Ale vždycky to byly věci, které se dají řešit.“    

Uvažoval jste někdy v průběhu těch 37 let o změně?
Opravdu ne. Nikdy jsem se tu nedostal do situace, že bych se začal zaobírat myšlenkou na odchod. Neměl jsem potřebu. A nikde každý den nesvítí sluníčko. Ale vždycky to byly věci, které se dají řešit.

Co se vám vybaví jako první, když si pomyslíte, že už tolik let pracujete v DPMCB?
Mám to spojené s tím, že jdu za necelé čtyři roky do důchodu. A nevím, jestli se mi bude chtít. Ale vím, že setrvávat tu v důchodovém věku už nechci. Až ten den přijde, tak prostě půjdu. Je to už pracovní etapa, která je nejvíc na dohled. 

Kdy jste naposledy jel autobusem jako cestující? Třeba na pivo?
Jezdím často. Do práce chodím buď pěšky, nebo jezdím na kole. A využívám i MHD, především v zimě. Naposledy jsem jel asi před týdnem. Na pivo chodím pěšky, mám to kousek.

Co vás v posledních letech v práci bavilo?
Baví mě každý den, některý víc, některý míň. Ale moc se těším na naše letošní oslavy 115 let, které vyvrcholí už v sobotu 15. června dnem otevřených dveří a akcí Underground in Depo. Mám tyhle akce rád, právě také proto, že se potkám s lidmi, se kterými se v práci míjím.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.