K samovolné obnově lesů na Šumavě pomáhá tlející dřevo, zadržuje vodu a poskytuje útočiště vzácným broukům

Ponechávání tlejícího dřeva v zásahových oblastech není na území Národního parku Šumava žádnou novinkou. Letos ale přistoupili k projektu, aby s touto problematikou seznámili i veřejnost. Tlejícího dřeva je zhruba padesát metrů krychlových na hektar. Při každém lesnickém zásahu se na místě ponechá určitá část dřevní hmoty tak, aby se doplnilo čerstvě odumřelé dřevo.

„Ponechávání dřeva k zetlení i v zásahových oblastech je důležité i pro odolnost lesa. Především proto, že obohacuje půdu o živiny. Pokud se dlouhodobě všechno vytěžené dřevo odváží, lesní půdu to ochuzuje. V České republice jsou navíc půdy často přirozeně kyselé, tedy živinově chudší. Pokud k tomu připočítáme významný vliv kyselých dešťů z minulosti, jsou podmínky pro život lesa méně příznivé,“ vysvětluje náměstek ředitele Správy NP Šumava Jan Kozel.

Tlející dřevo však nezlepšuje jen půdní vlastnosti, pomáhá také zadržovat v lese více vody. Funguje jako houba vsakující vodu. „Části kmenů navíc vytváří přirozené hrázky, které zpomalují její odtok. Proto je lesní půda vlhčí, stromy lépe rostou a snižuje se i nebezpečí lesního požáru. Významnou rolí tlejícího dřeva je i zvyšování druhové pestrosti. Je totiž domovem mnoha hub, hmyzu nebo ptáků,“ podotýká Kozel.

Tlející dřevo poskytuje útočiště vzácným broukům jako je třeba trnoštítec horský, foto: NP Šumava

„Začalo se tím, že se přestaly těžit jiné stromy, než smrky. V porostech zůstávají borovice, jedle a všechny listnaté dřevin na dožití. Ty doplňuje určité množství smrkového dřeva. Začínali jsme tím, že se smrkové dříví odkorňovalo. V této praxi pokračujeme a to i v jiných, inovativních formách, jako je třeba tak zvané drážkování. Dále pak ponecháváme část dříví v přirozené formě a to prostřednictvím pahýlů, vývratových koláčů a nevyklízíme tenké dříví, to znamená špičky nebo větvě,“ uvedl Kozel.

Zmiňované tenké dříví zůstává tam, kde spadne. Nikdo je tedy nevozí na hromady. Děje se tak pouze v případech, kdy chtějí lesníci podpořit přirozenou obnovu buků nebi jedlí. „Ponechávat v lese jen větvě nebo špičky stromů nestačí. Je důležité ponechávat v lesích rozmanité tloušťky, včetně toho nejtlustšího dřeva, které je z pohledu druhové pestrosti nejdůležitější,“ pokračuje Kozel.

Pokud se dříví ponechává odkorněné, musí se zaplatit těžba a odkornění. V případě ponechávání neodkorněného dřeva náklady nevznikají přímo, ale jsou vyčíslitelné ztrátou z prodeje dřeví.

„Protože necháváme především poškozené části kmenů, vyváží ztrátu z prodeje dřeva přínosy jeho ponechávání. Tlející dřevo nedokážeme ničím nahradit. Vyklizený les je méně pestrý, hůře odolává stresu a roste v něm méně dřeva,“ říká Jan Kozel. Tlející dřevo ponechávají lesníci v zásahových zónách už přes čtvrt století. Za tu dobu mohou experti pozorovat dopady tohoto rozhodnutí.

„Je nesmírně důležité, aby druhy, které jsou vázané na tlející dřevo, nebyly odkázané pouze na bezzásahové zóny. Díky tomu nalézáme například ryze pralesní druhy brouků v odkorněných kmenech, které jsme ponechali v zásahových oblastech, vyskytují se zde vzácné houby, kriticky ohrožené druhy šplhavců nebo sov zde nalézají potravní nabídku a hnízdící příležitosti a díky tomu jsou jim zachovány velmi důležité migrační koridory,“ uzavřel ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.