„Byl to můj druhý táta, nikdy na Ottu nezapomenu!“

Krumlovák Otto Zemek začínal s létáním a parašutismem v armádě a postupně se stal doyenem potápění nejen v nejbližším okolí. V roce 1995 byl českým průkopníkem létání s ultralehkými vrtulníky jako hlavní inspektor provozu ULH, na sklonku své kariéry se mimo jiné věnoval výcviku soukromých pilotů vrtulníků (PPLH) na stroji Robinson R22 Beta II.

Za svůj život pilotoval desítky různých typů letounů a vrtulníků od bezmotorových letounů, ultralehkých vrtulníků, až po velké typy vrtulníků včetně legendárního stroje Mi-8. Nalétáno měl téměř šest a půl tisíce hodin. Jako parašutista absolvoval bezmála 1300 seskoků v různých podmínkách a na různých konstrukcích padáků.

Třetího listopadu letošního roku by muž, který byl obdivován a uznáván odbornou veřejností napříč celou republikou, oslavil svoje 71. narozeniny. Osud to však určil jinak...

ČTĚTE TAKÉ: Po pádu vrtulníku u Budějovic zahynuli dva pasažéři

Budějcká Drbna se před nedávnem setkala s Jiřím Urbanem mladším, dlouholetým přítelem Otty Zemka. Skromný mladík, jenž na svůj životní vzor již nikdy nezapomene, se nyní stává Zemkovým následovníkem. Létání se tento profesionální hasič věnuje sice jen ve volném čase, po Ottovi však převzal vedení Klubu sportovních potápěčů.

„Můj vztah k Ottovi byl velmi silný. Znal jsem ho od svých třinácti let. Už v té době mě zachraňování lidí a potápění lákalo, a proto jsem se v sedmé třídě přihlásil do kroužku potápění při vodní záchranné službě, kterou vedl pan doktor Alexandr Jegorov. Tréninky byly společné, každý pátek jsme dvě hodiny plavali a až potom trénovali záchranu lidí a potápění. Otta vždycky přivezl přístroje a ten nejlepší plavec, jenž zdolal pětadvacet metrů pod vodou v nejlepším čase, se mohl jít jako první potápět s přístrojem,“ vzpomíná na své první setkání s Ottou Zemkem v současnosti vedoucí potápěčské skupiny HZS územního odboru Český Krumlov Jiří Urban.

Protože tehdy ještě náctiletý Urban odešel do Příbrami na střední školu, k potápění s Ottou Zemkem se vrátil až po návratu zpátky do Krumlova. A hned se v kurzu, kde byl předtím jedním ze žáků, stal trenérem. „Otta byl šéf, já trénoval. Časem se mi povedlo získat potápěčské kvalifikace, takže jsme mohli oba dělat výcvik potápěčů na stejné úrovni. Později jsem nastoupil k hasičům a potápění se stalo mou profesí. Většina kluků, které mám teď ve skupině, jsou Ottovi bývalí studenti, a potápěčskou práci perfektně zvládají,“ připomíná Urban, pro něhož je práce u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje zároveň i velkým koníčkem.

Jiří Urban vždy považoval Zemka za svého druhého tátu. Za několik let s ním proto zažil nespočet nezapomenutelných okamžiků. Na jaké z nich nejraději vzpomíná? „Když mi bylo asi patnáct a už jsem měl potápěčskou kvalifikaci, Otta chtěl jet na noční ponor do Lipna. Bylo kolem 15. prosince, a proto potřeboval, abych ho zapnul do suchého obleku. Vodotěsný zip měl na zádech a nedosáhl na něj. Já měl jen starý mokrý oblek, dřív se mu říkalo dřevopren. Pod vodu, která měla asi čtyři stupně, jsme šli společně. On tam byl dlouho, ale já jsem musel po hodině vylézt ven. Měl jsem co dělat, abych se celý promrzlý z obleku dostal,“ říká s úsměvem Urban.

„Přesto jsem byl nadšený a byl moc rád, že mě Otta vzal s sebou. Byl to nadšenec, který dokázal lidi v pozitivním slova smyslu ovlivnit tak, že potápění se stalo jejich životním stylem. Prožili jsme společně spousty chvilek, které byly vždy určitým způsobem zajímavé. Občas se stalo, že jsme museli pod vodou někoho tahat z bryndy. Nechci říct, že jsme ho zachraňovali, spíš jsme mu dopomáhali při výstupu na hladinu. Všechno ale vždycky dobře dopadlo,“ vypráví Jiří Urban mladší.

Všichni kamarádi vzpomínají na Ottu Zemka jako na obrovskou osobnost. Podle nich byl vždy kvalitním a důrazným instruktorem, jenž nikomu nic neodpustil. „Troufám si říct, že ho většina lidí, které kdy učil, obdivovala a měla ho upřímně ráda. Všichni jsme proto jeho smrtí zdrceni a pořád to prožíváme. Jelikož jsme jenom lidi, Ottovu smrt vnímáme jako obrovskou ztrátu, nicméně se s tím musíme smířit. To ani jinak nejde...“ říká sklesle Jiří Urban. „O riziku, které všichni podstupujeme, samozřejmě víme a musíme si ho do rozumné míry připouštět. Když však děláte takovou činnost, je důležitá pokora. A člověk se musí pořád učit. Otta s oblibou říkal: ´Chybami se člověk učí, pravila odlétající hlava pyrotechnika.´ To znamená, že nejlepší je učit se z chyb ostatních.“

Jeho milovaná činnost se ale nakonec stala Ottu Zemkovi osudnou. Bylo pondělí 14. května 2012, hodiny ukazovaly kolem půl třetí odpoledne. V letové zóně Českých Budějovic, konkrétně mezi Šindlovými Dvory a Mokrým, se najednou zřítil do pole vrtulník americké výroby Safari Helicopter, replika typu Bell 47 (známý se seriálu MASH). Na palubě dvoumístného vrtulníku byli dva muži - sedmdesátiletý Otto Zemek a technik Radomil Votočka, který se o stroj staral. Náraz do země byl fatální, oba na místě zemřeli.

Podle informací, které má Budějcká Drbna k dispozici, letěli Zemek s Votočkou z Hosína. Údajně ten den byli s vrtulníkem na technické kontrole. Podle dosavadního šetření Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod nehodu nezpůsobil pilot.

V závěru srpna navíc vyšetřovatelé vydali zprávu, že v doposud objevených troskách helikoptéry se nenašla konstrukce s uchyceným závažím - asi třiceticentimetrovou trubkou. Její odpadnutí by mohlo být příčinou nehody. Kvůli řepce však nebylo závaží ani rojnicí třiceti lidí nalezeno.

„Otta byl tak zkušený, že kdyby pádu mohl jakkoliv zabránit, udělal by to. Sám učil zvládat krizové stavy své žáky například režimem autorotace, která i bez funkce pohonné jednotky rotoru vrtulníku dává šanci dopravit stroj bezpečně k zemi, takže i kdyby vrtulník zrovna nepilotoval (spolucestující měl totiž kvalifikaci soukromý pilot vrtulníků), okamžitě by zasáhnul. Nechme tedy pracovat odborníky, oni příčinu nehody určitě zjistí,“ dodává Jiří Urban.

ČTĚTE TAKÉ: Odborníci musí kvůli nehodě vrtulníku opět prohledat pole

Na pohřbu Otty Zemka v Českých Budějovicích byl Jiří Urban požádán rodinou zesnulého, aby přednesl řeč o potápění, jako vzpomínku na tohoto významného muže. „Bylo tam víc hasičských potápěčů. Asi hodinu po skončení posledního rozloučení s naším kamarádem jsme téměř všichni museli ještě ve smutečních oblecích odjet na Orlickou přehradu hledat utonulou osobu. Bylo tam plno kluků - potápěčů, které Otta učil. Možná to bylo nějaké znamení, nevím. Každopádně šlo o pořádně černou tečku za celým dnem. Mladého kluka jsme nakonec našli, utopil se při koupání,“ přibližuje okamžiky těsně po Zemkově pohřbu Jiří Urban.

Kvůli květnové tragédii se změnil život nejen Ottovým kamarádů, ale také rodině. Manželka Jiřina, děti i vnoučata na svého milovaného budou navždy vzpomínat. Změnil se i život Jiřího Urbana, Zemkova pilného žáka. „Nikdo nechtěl, aby potápění v Krumlově skončilo. Událost s Ottou partu nerozdělila, naopak se tím ještě víc stmelila. A jelikož jsem byl v Klubu sportovních potápěčů nejdéle ze všech členů, domluvili jsme se, že ten oddíl bude pokračovat pod mým vedením. Nový ročník kroužku začal 4. října a bude každý čtvrtek od půl šesté do půl sedmé. Navštěvovat ho můžou jak dospělí, tak i děti,“ uzavírá mladý hasič.

„Otto, budiž je Ti země lehká. Všem nám moc chybíš. V našich srdcích ale zůstaneš navždy. Vzpomínáme na Tebe!“

Foto: archiv Jiřího Urbana, www.vrtulnik.cz a TV Prima