Památce budějckého agenta - chodce Josefa Ludvíka

Josef Ludvík se narodil 21. října 1912 v Suchém Vrbnu u Českých Budějovic. Po ukončení vojenské prezenční služby nastoupil v srpnu 1937 na místo policejního strážníka. Ve dnech Květnového povstání v roce 1945 bojoval u povstaleckého velitelství Alex a byl dekorován Československou vojenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem.

Po válce sloužil Ludvík v hodnosti štábního strážmistra na stanici v Prachaticích, kde žil se svou rodinou, manželkou a dvěma dětmi. Po komunistickém puči v únoru 1948 se rozhoduje, že tomuto novému režimu sloužit nehodlá a že proti němu bude aktivně bojovat.

Toto jeho přesvědčení je umocněno poté, co je zatčena jeho sestra za ilegální pašování potravin politickým vězňům v prachatickém kriminále, a také její manžel Jan Rachač za údajnou protistátní činnost ve skupině Odboj Šumavy.

Josef Ludvík dne 13. srpna 1949 překračuje státní hranici u osady Mlaka u Českých Žlebů a v německém Bischofsreuthu se hlásí na Grenz Polizei. V proslulém lágru Valka se mimo jiné seznamuje s Josefem Hasilem (posléze známým jako Král Šumavy) a jeho bratry Bohumilem a Juliem, kteří měli zásadní vliv na Ludvíkovo rozhodnutí začít působit v roli kurýra CIC.

S Bohumilem a Juliem Hasilovými absolvoval také svou první ilegální cestu do československého vnitrozemí na konci dubna 1950. Jako kurýr poté přešel hranici v prostoru mezi Novým Údolím a Českými Žleby ještě několikrát.

Při svých kurýrních cestách měl za úkol především budovat mrtvé schránky, získávat osoby vhodné k obsluze radiostanice, opatřovat ve vnitrozemí mapy nebo doprovázet na československé území jiné agenty CIC.

V lágru Valka se Ludvík seznámil s dalšími dvěma kurýry - též českobudějovickými rodáky - Jaroslavem Kaskou a Janem Maškem. Na poslední kurýrní cestu do Československa se Josef Ludvík společně s Vladimírem Palmou vydávají dne 17. května 1951. V rámci této akce se Ludvík naposledy v Českých Budějovicích setkává se svojí manželkou.

Po splnění úkolů se Ludvík s Palmou dne 30. května 1951 z Českých Budějovic vydávají na zpáteční cestu v doprovodu dvou mladých žen, Peckové a Vodičkové, které mají převést přes československo-německé hranice. Jedou vlakem do Strakonic, dále pokračují autobusem na Vacov. Jejich cesta však byla zřejmě prozrazena a nedaleko Horské Kvildy byla skupina obklíčena příslušníky Pohraniční stráže. V obavě před zraněním či usmrcením převáděných žen kurýři nepoužili zbraně a vzdali se.

Státní soud v Praze 27. února 1952 odsoudil Josefa Ludvíka a Vladimíra Palmu za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Výši trestu u Josefa Ludvíka soudci mimo jiné odůvodnili takto: „Je vidno, že obviněný se svým jednáním sám vyřadil ze společnosti dělnické třídy, ze které pochází, a že je tak narušeného charakteru, že nelze u něho očekávati nápravu, takže je nutno v zájmu bezpečnosti společnosti ho zlikvidovat.“

Josef Ludvík a Vladimír Palma byli ráno 8. července 1952 vyvedeni pod šibenici na nádvoří věznice Praha Pankrác a předáni mistru popravčímu. Jejich těla pravděpodobně pohřbili do neoznačených hromadných šachtových hrobů na hřbitově Praha Ďáblice.

Josef Ludvík byl jedním ze 42 kurýrů, které krvežíznivý komunistický režim popravil.

Vůči Jaroslavu Kaskovi a Janu Maškovi byl osud milosrdnější. Tito kurýři byli dne 17. srpna 1951 na základě udání zatčeni ruskými vojáky v Rakousku, v tehdejší sovětské zóně. Po šestinedělním vyšetřování v Rakousku byli převezeni do Moskvy a tam devět měsíců vyslýcháni a vězněni.

V květnu 1952 byli Kaska s Maškem předáni československým bezpečnostním orgánům. Soud zasedal dne 8. dubna 1954, tedy již po smrti Stalina a Gottwalda, kdy vynášení rozsudků trestů smrti za velezradu a vyzvědačství nebylo tak časté. Jaroslav Kaska a Jan Mašek tak byli odsouzeni „pouze“ k doživotí...

Napsal Pavel Moc
Zdroje: Ivo Pejčoch, Prokop Tomek: Agenti - chodci na popravišti, Katalog k výstavě Králové Šumavy