Je pondělí ráno. Teploměr ukazuje nulu, voda má o pár stupňů víc. V okolí římovské přehrady ještě můžete po chladném víkendu spatřit zbytky sněhu. Všude je klid, pouze několik desítek metrů od hráze postává u hasičských aut skupinka mužů, kteří sem rozhodně nepřijeli na snídaňový piknik.
Budějcká Drbna se k nim blíží s velkým očekáváním, jelikož už tuší, co se bude dít. „Proč jsme dneska tady? Pořádáme součinnostní cvičení hasičské potápěčské skupiny Jihočeského kraje, kterého se účastní územní odbory Český Krumlov, České Budějovice a Písek,“ sděluje jí zatím poměrně nezajímavou informaci šéf pondělní akce a vedoucí krumlovské potápěčské skupiny Jiří Urban.
Když vzápětí zmíní náplň cvičení, situace hned začíná být zajímavější. Jednotky potápěčů, které operují nejen v jižních Čechách, ale pomáhají také kolegům z Vysočiny a Plzeňského kraje, mají za úkol trénovat záchranu uvíznutého potápěče na česlech (mříže zachycující hrubší nečistoty - pozn. autora) přehrady Římov v hloubce asi čtyřiceti metrů. „I když jde o cvičení, jedná se o náročnou akci. Jak na čas, tak i techniku,“ doplňuje Urban.
Jak to bude celé probíhat? Dvojice potápěčů sestoupí k česlům, jeden z nich začne simulovat nehodu a ten druhý pomocí bezdrátové komunikace zavolá o pomoc. Následně se k postiženému ponoří dva záchranáři se záložní láhví vzduchu a v bezvědomí jej bezpečně vyprostí na hladinu. Pomocí motorového člunu ho poté přivezou na břeh, kde bude na nosítkách dopraven do barokomory. Tam se s příznaky dekompresní nemoci podrobí léčbě v hyperbarickém prostředí.
Kolem půl desáté se jde na věc. Někteří z hasičů se svlékají do trenek a jdou se připravit na ponor. Vedle každého z nich leží pořádná kopice věcí. „Z oblečení mám na sobě troje ponožky, ribano, tričko, podoblek a oblek, z techniky si beru láhev, žaket, hlavní a záložní automatiku, závaží na tělo a nohy, jeden nůž mám na žaketu, druhý na noze, dále ploutve, masku, záložní svítilnu na masce a rukavice včetně vložek,“ popisuje kompletní potápěčskou výbavu, která váží něco přes deset kilo, Jan Jungwirth.
Přestože venku vidíte bez problémů, v takové hloubce je svítilna nutností. „Do deseti metrů pod hladinou dohlédnete tak tři metry před sebe, v trojnásobné hloubce je viditelnost půl až jeden metr. Záleží na sedimentu, který se střídáním teplot různě mění. Voda má přibližně osm stupňů, dole je kolem pěti,“ říká Jiří Urban, který jde do vody jako první. To proto, aby místo, odkud budou jeho kolegu zachraňovat, označil fosforově žlutým lanem.
Českokrumlovský potápěč Václav Svoboda simuluje uvíznutí na česlech ve věži na čerpání pitné vody. V hloubce přesně 37 metrů pod hladinou leží skoro na dně římovské přehrady. „Snažil jsem se chovat pokud možno co nejvíce bezvládně, aby ta situace byla reálná. Druhý potápěč mě začal postupně vynášet nahoru, ve třech metrech jsme udělali pětiminutovou dekompresní přestávku,“ líčil zážitky po skončení záchranné akce Václav Svoboda.
Jakmile ostatní parťáci dostanou potápěče do člunu, okamžitě se s ním po vodě vydávají směrem k dodávce, v níž je umístěna mobilní dekompresní komora. Na břehu si nehybně ležícího Svobodu přebírají jiní hasiči, kteří jej musí svléknout z potápěčského obleku. Na nosítkách ho pak umísťují do barokomory, kde už na něj čeká Oldřich Švábenský. Ten se o něj má v průběhu dekompresního procesu starat.
Venku se zatím k ovládacímu panelu staví Jan Fyrbach ze školicího zařízení Borovany, který má obsluhu barokomory na starosti, a simulovaná léčba dekompresní nemoci může začít.
„Nemoc se projevuje až na hladině. Bublinky inertního plynu, který se rozpouští ve tkáních, embolizují až při snížení tlaku, tedy při výstupu. Poté, co se potápěč dostane do komory, začneme zvyšovat tlak, což má za následek snížení objemu právě těch dusíkových bublinek. Když se dostanou na únosnou hranici, tělo už je pak dokáže vysycovat přirozenou cestou - vydechováním. Abychom tento proces urychlili, použijeme v komoře dýchání čistého kyslíku pod vyšším parciálním tlakem,“ vysvětluje dopodrobna funkci dekompresní komory Jiří Urban.
I při tomto procesu však může v dekompresní komoře vzniknout pro laika poměrně nečekané nebezpečí, a to požár. „Platí poučka, že kyslík plus mastnota rovná se výbuch. Proto jsou uvnitř barokomory letecké polomasky, aby kyslík při jeho dýchání neunikal ven. Jakmile se totiž v atmosféře zvýší objem kyslíku nad 23 procent, k tomu se ze zpoceného těla potápěče vylučuje mastnota, začne tam hořet. Ve větších dekompresních komorách jsou i hasicí přístroje, my však tady máme k dispozici jen mobilní zařízení pro dvě osoby. Každý z krajů pak má stabilní barokomory, do které část této (vážící 230 kilogramů - pozn. autora) přendáme,“ popisoval Jan Fyrbach.
Kdo žije v domnění, že hasiči-potápěči ho v případě nouze přijedou kamkoliv vytáhnout z bryndy, mýlí se. „Nejsme k tomu uzpůsobení. Představte si, že se budete topit. Když vás někdo uvidí, měl by vám pomoct hlavně on. Než nás totiž zavolá a my na místo přijedeme, uplyne nějaký čas. Většinou tedy dorazíme, až když je ten člověk utonulý,“ říká realisticky budějcký hasič Rudolf Schack s tím, že například na Lipně je k okamžité záchraně určena především vodní záchranná služba.
„Přesto se takové případy stávají třeba na Malém jezu, kam jezdíme zachraňovat tonoucí osoby. V létě jsme tam jeli na pomoc muži, jenž se koupal v rozvodněné řece. Lidem, kteří ho viděli, zmizel z dohledu asi minutu před naším příjezdem. Nakonec jsme ho našli po několika dnech u budějcké plovárny,“ přidává smutnou příhodu, o které Budějcká Drbna své čtenáře informovala, potápěč Schack.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
