Technické obory tu nejsou jen pro kluky, mladá lakýrnice je toho jasným důkazem

Jak jste se k autolakýrnictví dostala?
Už od malička jsem byla ráda poblíž aut. Původně jsem chtěla jít na automechanika, ale strejda, který je v podobném oboru vyučený, mi řekl, že autolakýrník bude pro mě asi lepší volba. Není to tak fyzicky náročné, přestože občas musíme tahat třeba dveře od aut. A taky kvůli tomu, že jako holka bych mohla mít v ruce lepší cit.

Říkáte, že mezi auty jste byla od malička. Můžete to nějak rozvést?
Můj táta na zahradě často spravoval auta a já na něj při tom ráda koukala. Bavilo mě to, ale nikdy mě k tomu nepustil. Tak si to teď trochu kompenzuji.

Takže když jste se po základní škole rozhodovala, kam půjdete, byla auta jasná volba?
No, dejme tomu, že jo. Můj úplně první plán byl jít na záchranáře, ale to bych asi psychicky nezvládla. A taky se mi nechtělo, učit se na přijímačky. Tak jsem nakonec zvolila tu jistější volbu.

Na obor vás nasměroval strýc, který říkal, že ženy mají jemnější ruku. Souhlasíte s tím?
Asi bych řekla, že ano. Vidíme víc ty detaily, máme lepší vidění barev. U mužů se přece jen častěji vyskytuje špatný barvocit.

Nikol Štojdlová

Studentka autolakýrnictví

Budoucí autolakýrnice pochází z Trhových Svinů a studuje třetím rokem na Střední průmyslové škole automobilní a technické. Na celostátním kole soutěže autolakýrníků se umístila na třetím místě. Je jí 18 let a volný čas ráda tráví s rodinou, přáteli a svým přítelem.

Líbí se vám obor lakýrnictví i díky jeho výtvarné a tvořivé stránce, nebo to je něco, co v tom nehledáte?
Nikdy mi moc nešlo kreslení, ale například stínování mě vždycky hodně bavilo. Jsem ale velký perfekcionista a na lakýrnictví mě proto nejvíc uspokojuje to, že vytváříte finální podobu předmětu. Každý ten díl sice projde rukama řady jiných lidí, ale jste to vy, kdo z ošklivého kusu plechu udělá krásný díl.

Perfekcionismus, jemnější ruka a lepší barvocit. Myslíte si, že tohle jsou faktory, které vám pomohly při soutěži?
Řekla bych, že jo, ale má to i nevýhody. Při kytování se našlo dost lidí, kteří to odflákli, protože to bylo na čas. Já se ale nechtěla spokojit s podprůměrem a nakonec jsem to kvůli tomu nestihla, což mě stálo několik bodů.

Jak vlastně taková soutěž v autolakýrnictví probíhá?
Soutěž byla rozdělená na tři části. První byl test. To mi docela pomohlo, protože byl zaměřený na koloristiku, která mi zrovna jde. Následovala praktická část. Tam jsme dostali základní díl, který jsme museli zpracovat až k výslednému produktu. Byly v něm udělané díry, které bylo před lakováním nutné zakytovat. Poslední část pak byla poznávačka, kde jsme rozeznávali například vady laku nebo odstíny barev.

Jaká byla na soutěži konkurence?
Konkurence byla podle mého dost velká. Na začátku jsem z toho měla opravdu strach. Od ostatních jsem poslouchala, jak se na to těší a jak mají strašně natrénováno, a připadala jsem si tam trochu ztraceně.

Nikol Štojdlová dokázala uspět na celostátní soutěži v lakýrnictví, kde skončila na medailové příčce.

Kolik tam bylo soutěžících?
Z každého kraje jeden. Od prvního do čtvrtého místa se ale umístily pouze holky – celý náš pokoj. Když jsem od nich před soutěží poslouchala, co všechno umí, měla jsem strašný strach, že jsem úplně k ničemu. Nakonec to bylo čtvrté místo a věřím, že kdybych neudělala jednu chybu, mohlo být i první.

Říkáte, že na medailových místech byly pouze ženy. Jaké tedy bylo jejich celkové zastoupení na soutěži?
Holky tam určitě byly v menšině. Myslím, že nás tam bylo pět a zbytek byli kluci. Řekněme zhruba třetina.

Ve vaší třídě ale ženy takové zastoupení nemají, je to tak?
Ano, ve třídě nás je třináct a holky jsme tam pouze dvě.

Jaké to je, studovat mezi samými kluky?
Mám pocit, že holka na technickém oboru už není tak neobvyklá věc jako dřív. Já osobně jsem v tom mužském kolektivu vlastně moc ráda. Celkově si asi rozumím víc s klukama než s holkama. Navíc se díky nim dozvím spoustu zajímavých a užitečných informací o autech, kterým většinou rozumí víc než já.

Předsudků jste se při výběru školy nebála?
Já jsem měla pouze hrozný strach z toho, že mě to nebude bavit, že jsem si možná vybrala vlastně špatně a že jsem měla jít spíš na maturitní obor. Ale postupem času jsem zjistila, že jsem si nevybrala vůbec špatně.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený VOŠ, SPŠ automobilní a technická České Budějovice (@sps_auto_cb)

Ani učitelé na vás nikdy nekoukali skrz prsty?
Nemyslím si, spíš naopak. Mám hodně učitelů, kteří, když jsem řekla, že vůbec nevím, jak funguje převodovka, byli vždy ochotní a vysvětlili mi to líp než kdokoliv jiný.

V posledních letech to učňovské obory neměly ve společnosti nejlehčí. Všichni tlačili svoje děti hlavně na školy s maturitou a řemeslníků ubývalo. Teď ale učňovské obory opět získávají na popularitě. Jak to vnímáte vy?
Hodně jsem o tom přemýšlela. Mamka chtěla, abych šla na obor s maturitou, ale já věděla, že řemeslníků je málo a že díky tomu mají dobré platy. Maturita mi proto nepřišla tak důležitá, protože i s ní můžete skončit za kasou. Ale na tom učňovském oboru máte okamžitě praxe a když jste šikovní, vždy vás někde přijmou.

Koukáte už do budoucnosti? Co byste po škole chtěla dělat?
Mám v plánu dodělat si maturitu. Také přemýšlím, že bych si ještě dodělala karosáře a budu se dál věnovat oboru. Je ale také možné, že se objeví něco, co mě bude bavit ještě mnohem víc.

Určitě je teď hodně mladých holek, které se rozhodují, co po škole. Možná některé z nich taky tlačí rodiče do maturity, přestože by chtěly jít někam jinam. Co byste jim poradila?
To je dost těžká otázka. Nikomu nechci nic radit. Každý by měl jít za tím, co ho baví, a nenechat se tlačit do něčeho, co mu není blízké.