Ačkoliv pandemie koronaviru zdánlivě zastavila běžný život, v řadě oblastí veřejný sektor setrvačností dál rozvíjí strategie a plány z dob před COVIDem. Na úrovni municipalit je jedním z takových aktuálních témat dopravní obslužnost ve městech, zejména záměr omezovat vjezd vozidel do historických center. Pokud má být toto téma vůbec na pořadu dne, je však nezbytné k němu přistupovat racionálně, nikoliv aktivisticky.

Jsem učitel českého jazyka. Učím budoucí učitele na Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, dlouho jsem česky učil i žurnalisty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Snažím se nejen učit je jazyk, ale především o jazyce myslet a češtinu milovat. Tím chci říct, že jsem v jakémsi střetu zájmů, když tohle píšu. Utěšuje mě, že to v našich zeměpisných délkách zas není takový problém…

Dnes si připomínáme 171 let od narození prvního československého prezidenta. Existuje zažitá a značně zjednodušená představa, že se za první republiky žilo krásně a že „tatíček“ Masaryk byl nadstranickým prezidentem, dbajícím na ideály demokracie. Realita byla jiná. T. G. Masaryk byl jako prezident velmi aktivistický. Výstižně to popsaly v den jeho smrti Polední listy: „byl přílišným individualistou, než aby mohl býti skutečným demokratem“, a ačkoliv akcentoval lidskost a humanismus, „chyběl mu cit, nerad odpouštěl a protivil-li se mu někdo, snažil se jej zdeptati“.

Lidé pracující ve zdravotnických profesích jsou pro společnost naprosto nepostradatelní a povolání zdravotníků se vždy těšilo mezi lidmi velké úctě. Nikoho proto asi nepřekvapí, že lékaři a zdravotní sestry se pravidelně umísťují na předních místech mezi profesemi vnímanými veřejností jako prestižní. Není pochyb o tom, že zvláště za současných okolností to platí dvojnásob. Právě oni jsou v první linii v boji proti šíření pandemie covid-19.

Ano, kvůli situaci s covidem trávím poslední období v Bruselu. I proto tento text bude úplně jiný. Nebude o invektivech a kritice, ale bude o srovnání. O srovnání dvou zemí, které mají téměř stejný počet obyvatel. Jsou členy Evropské unie a také jsou si v mnoha věcech úplně jiné. Belgie a Česko. Česko je rozlohou téměř třikrát větší než Belgie. Na druhou stranu třeba vliv Česka v EU je výrazně menší. V covidové statistice jsou na tom obě země podobně. V Česku zemřelo na ke včerejšku na tuto nemoc 20 339 a v Belgii to bylo 22 077 osob.

Nadpis není bulvární, odpovídá dnešní realitě, bohužel. Nic to nepodtrhne více než Babišovo bizarní prohlášení že: „Jsme skvělé místo pro investice”. Ano, to řekl Andrej Babiš na slavnostním setkání premiérů V4 v Krakově.

Nedávno jsem cestoval trolejbusem číslo 5 na nádraží, když na Palackého náměstí přistoupila paní, která si chtěla u řidiče koupit jízdenku. Měla smůlu, protože tento prodej je už poměrně dlouhou dobu zrušen. Naštěstí nějaká jiná paní měla u sebe volný lístek.

Jaká pravidla budou platit od pondělka? Zatím nikdo netuší – vláda sice dopředu věděla, že hrozí odmítnutí nouzového stavu, ale nepřipravila žádný plán B. Rok po začátku epidemie jsme opět v situaci, že nikdo neví, co jej za tři dny čeká. A tak nezbývá nic jiného, než se zase jako už tolikrát postarat sami a nastavit pravidla, která dávají smysl.

Říká se, že každá krize přináší změnu. Většinou by to měla být změna k lepšímu. Manželská krize vztah posílí nebo ho zbortí. Výsledková krize u sportovního týmu dokáže tým stmelit nebo rozstřelit takovým způsobem, že se sportovci můžou při tréninku chytnout pod krkem.

Školství se musí změnit. Škola není jen o vzdělání, ale také o výchově. Děti se mají učit myslet, nikoli „co si myslet“. Zrušme ideologicky zavedenou inkluzi - snižuje kvalitu vzdělání. Posílit se musí kompetence ředitelů škol.