S dalším čtvrtkem si můžete přečíst nový díl Drbny historičky. Jan Schinko se tentokrát vrátil k srpnovému létu 1968.

Z Kambodži je už silná a sebevědomá fena, která v životě dokáže všechno, co jen bude chtít. Pokud jí neřeknu, že nesmí. To pak musím doufat, že to neudělá. Kamina totiž začala hárat. Zjistili jsme to tak, že se na našem bílém gauči objevily přes noc červené tečky. Příliš milé zjištění to nebylo, ale zároveň máme gauč naštěstí z koženky, takže jsme ty tečky hned umyli a Kamile jsme koupili kalhotky, aby nekydala všude, kde chodí.

Eliška s Daliborem jsou (Ne)obyčejný pár z Českých Budějovic. Před necelými třemi lety se jim narodila dcera Beátka. Není to úplně typické dítě. Má totiž Treacher-Collins syndrom. Že je určitým způsobem jiná, byste ale, nebýt deformace obličeje, ani nepoznali. Je to veselá, chytrá holka, která si ráda hraje a občas rodičům brnká na nervy.

Ke každému čtvrtku už neodmyslitelně patří Drbna historička. A jinak tomu není ani dnes. Historik Jan Schinko se v dalším pokračování tohoto oblíbeného seriálu zaměřil na rok 1968. Tedy konkrétněji, na jaro 1968.

Ke každému čtvrtku už neodmyslitelně patří Drbna historička. A jinak tomu není ani dnes. Historik Jan Schinko se v dalším pokračování tohoto oblíbeného seriálu zaměřil na budějcký chudobinec. Za socialismu byl objekt hovorově nazýván radiák a v současné době tam sídlí část krajského úřadu. A také nechybí zmínka o ulici Boženy Němcové, kde budova stojí.

Nedostatek potravin a jiného zboží se po válce v nové Československé republice odstraňoval pomalu. Po 28. říjnu 1918 se hlavně slavilo. Nenáviděné Rakousko, které způsobilo v každé obci a skoro v každé rodině nesmyslnou (z pohledu Rakouska asi smyslnou) válkou ztráty na životech, bylo najednou pryč a na úřadech se mluvilo česky. V nabyté svobodě chtěl najednou každý obchodovat a mít peníze. František Rada vzpomínal, že když někdo někde zvolal „Mám!“, hned se ozvalo „Koupím!“

Realita je stále častěji ne to, co se skutečně událo, ale to, co vidět chceme a co k sobě dobrovolně pustíme. Platné je to pro politiku i pro ony známé sociální bubliny v reálném i virtuálním životě: co nevidím, to se nestalo.

Rybaření je snad největší zálibou u nás, v České republice, a což pak v kraji rybníků. V jižních Čechách, snad každý kluk to někdy zkusil: prut, několik metrů vlasce, na něm husí brk nebo malý splávek. A rybaření zcela propadl i Budějčák Ivan Finta, kterému se opravdu zadařilo, se svým koníčkem totiž propojil i profesní život.

Na snímku pořízeném před rokem 1912 je goticko-renesanční Wortnerův dům v ulici U Černé věže, který dnes patří Alšově jihočeské galerii. V domě v pravé části byl od roku 1860 výčep lihovin rodiny Wortnerů. Vlevo se střídaly různé živnosti, může se připomenout kartáčnictví U Scheicherů. V roce 1912 byly klenební segmenty na konzolách připomínající podloubí zastavěny komerčními portály. Vydržely až do roku 1988, kdy byly před připravovanou rekonstrukcí odstraněny. 

Politici se zaklínají sliby. To je jistota. A umí to moc hezky. Dřív jsme měli ten parádní pocit, že je vše na dobré cestě, zejména před volbami. Již pár let ale žijeme v permanentní předvolební kampani, protože nevíte dne ani hodiny, kdy k vám na úřad vlády vletí ozbrojené komando, kdy vám koaliční partner vypoví smlouvu nebo jak do politické hry zasáhne Hrad. Navíc krajské, komunální i senátní volby se politické strany naučily vyhrávat s celostátními sliby, jež s regionální politikou nemají vůbec nic společného. Přesto tak nějak všichni cítíme, že náš důvěrný vztah se státem dost stagnuje…