GLOSA: Pár nápadů, abychom se měli líp

Jasně, životní úroveň roste, lidé si staví domy, kupují byty, pěkně se oblékají, řídí nová auta a jezdí na dovolené. Ale, jak víme, to se neděje díky vládě, spíš navzdory vládě a jejím regulacím. Dlouhodobě zastávám názor, že my, „obyčejní lidé“ (díky Paroubkovi zní termín dost blbě) přitom od státu nechceme zas tak moc. Stačilo by pár relativně jednoduchých posunů vpřed, po jejichž realizaci bychom se určitě všichni měli líp. Rád se podělím o několik tipů:

• Dostavba infrastruktury: Je žalostné, že hlavní město Praha nemá svůj okruh, že dálniční síť netvoří páteř mobility, ale vypadá spíš jako polámaná žebra, že se nestaví záchytná parkoviště pro auta nebo kamiony, že opravy silnic trvají neúměrně dlouho nebo že se na mnohých místech silnice neopravují komplexně, ale pěkně draze výtluk po výtluku, s prodlužujícími se uzavírkami v rozestupu několika týdnů nebo měsíců. Skutečně to nejde jinak? Garantuji vám: Dejte volné ruce libovolnému šedesátiletému majiteli úspěšné české firmy, který je celý profesní život zvyklý jednoduše a rychle řešit různé úkoly a problémy a přetavit je nakonec ve spokojené zákazníky a zisk, a dá celý systém do latě během jednoho volebního období.
• Správa dat ve státním sektoru: V minulém roce jsem na úřadech všeho druhu celkem sedmnáctkrát vyplňoval na papírový formulář jméno, příjmení, datum narození, bydliště a rodné číslo. A k tomu jsem zpravidla úřednicím a úředníkům přikládal doklad totožnosti, kde to všechno bylo napsané. Všechny data o mě stát má, nutí mě nosit občanský průkaz a řidičák, tak proč je tohle nutné? Co takhle přijmout zákon, že stát po mě nemůže vyžadovat údaje, které jsem mu už jednou poskytl? Třeba by to chaos jménem státní administrativa přinutilo k úklidu, možná dokonce k digitalizaci.
• Jednoduché daně: Už ani necituji kolority všech populistických slibů jako „nízké daně“ nebo „spravedlivé daně“, na jejich výši (nebo spíše níži) se stejně nikdy neshodneme. Na čem bychom se ale shodnout mohli, je udělat konečně celý systém jednodušší. Zaměstnanci raději ani neví, kolik úsilí stojí vyplnit daňové přiznání. Podnikatelé by to rádi nevěděli, ale papírová korespondence se správou sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovnou, berňákem ohledně DPH, berňákem ohledně daně z příjmu, berňákem ohledně daně z nemovitostí, městskými úřady ohledně poplatků… Je toho zbytečně moc a jde to i jinak. Citováním země zaslíbené, jejíž název začíná na „Est“ a končí na „onsko“ už bych se zbytečně opakoval. Zlepšete to konečně!
• Příjemnější byrokracie: Já docela chápu, že úředníci toho mají hodně (…co na práci, i když to často nemá valnou přidanou hodnotu). Já chápu, že řada z nich postě dělá zaměstnání, které je asi zas tak úplně nenaplňuje, a berou jej jako nutný zdroj obživy. Já chápu, že zejména na místech hrozícího styku z veřejností to někdy není snadné… Ale zatímco v zahraničí se mi to (s ohledem na relativně nižší četnost návštěv úřadů) stává až podezřele často, u nás téměř vůbec. Čest výjimkám. O čem že mluvím? O jednoduchých větách úředníků směrem k nám, k veřejnosti: „Dobrý den, jak se máte? Vítejte u nás! (úsměv)“ „Rád vám pomůžu, společně to vyřešíme. (úsměv)“ „Vím, že to je asi až zbytečně složité, ale nemějte obavy, poradím vám. (úsměv)“ „Jsem tu za vaše daně, takže mě vůbec neotravujete, naopak! Ptejte se, jak potřebujete! (úsměv)“ To byste nevěřili, jak skvěle tohle funguje! A výhoda je, že podobné věty státní rozpočet nestojí ani korunu. Ale všem nám významně zkvalitní život.

No, pro dnešek stačí. Další tipy si nechám v záloze, protože věřím, že na ně přijde řada, až se výše uvedené stane realitou.