Na snímku pořízeném kolem 9. května 1959 stojí na prostranství ulic Novohradské a Žižkovy jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova. Zatím na zemi. Podstavec byl přivezen ze Žižkova náměstí později. Původně byla tato socha odhalena před radnicí na Masarykově náměstí dne 6. října 1951 u příležitostí Dne Československé armády, a přitom bylo Masarykovo náměstí přejmenováno na Žižkovo.

Hradební věž na pravém břehu Malše se do konce 19. století uváděla jako věž Spilhaybl, zřejmě podle měšťana a purkmistra v roce 1466 George Spilhaybla, který vlastnil sousední dům. Potom převážil název Železná panna, který byl atraktivnější než Špilhajbl a zejména proto, že železná panna byl podle pověsti nástroj na mučení nešťastníků. Nástroj měl jakési paže opatřené bodly, které svíraly provinilce. Pacholek paže utahoval a písař zapisoval, co mučedník přiznává. Není to však doloženo. 

Do roku 1827 byla Biskupská ulice nenápadnou ulicí, která končila na vysoké hradbě a nazývalo se to tam V Koutě. Na nábřeží Malše se ani nechodilo, protože mezi vysokou hradbou a parkánovou hradbou byl prostor parkán, ve kterém bydlel městský kat. To byl nečistý člověk, čímž nemohl bydlet ve městě. Bydlel v baště Katovně (na místě bloku Savoye) a měl tam i malou zahrádku. Přes Malši byl most jen z Linecké brány. Situace se změnila po uvedení do provozu koňky.

Božena Moravcová z Českých Budějovic má v občanském průkaze napsaný rok narození 1917. Budějcká rodačka a patriotka recept na dlouhověkost prý nezná, tvrdí, že ona sama za ty požehnané roky nemůže, že jsou na vině geny. Své sto první narozeniny oslavila na konci června a možná tuto (Ne)obyčejnou ženu trošku mrzí, že nedostala nějaký adrenalinový dárek. Jako před šesti lety, kdy jí udělal obrovskou radost let balonem nad rodným městem.

Na konci školního roku, kdy mají děcka známky uzavřeny, učitelé vymýšlejí, co všechno by mohly děcka ve škole dělat, aby se ten zbývající týden nenudily a aby měly nějakej program do té doby, než se jim bude moct oficiálně dát vysvědčení. Nastal tudíž čas chození se školou do kina, ježdění na výlety a dělání akcí jako třeba „Den zvířátek“ anebo „Den s knihou.“ Den s knihou uspořádala i jedna základní škola.

Mohla mít docela pohodlnou kariéru poslankyně a náměstkyně hejtmana na jižní Moravě. K tomu by si čas od času skočila oddychnout na zastupitelstvo Lelekovic u Brna. Osud jménem Andrej Babiš ji však přihrál jiné, vyšší poslání. Oficiálně se k němu podle slov premiéra dopracovala „skvělou schopností týmové práce a tahem na branku", reálně železnou věrností a nezlomnou loajalitou k vůdci hnutí ANO. Nová ministryně spravedlnosti Taťána Malá ve svém resortu nebude mít vůbec na růžích ustláno. A rozhodně se není čemu divit. Pojďme se podívat proč.

Na Malši mezi mosty se shromáždilo nebývalé množství vorů asi před rokem 1930, poněvadž ještě nejsou regulované pravé břehy Malše. Není rozeznatelná posádka vorů, tudíž jestli vory jedou nebo jen parkují. Vory plavené po Malši byly užší než na Vltavě. Šířka kolísala mezi 2,5 až tři metry. U Červeného dvora se převazovaly na široké pět až šest metrů, takže na pohlednici by už měly mít šířku pro vody Vltavy. K Červenému dvoru a později nad Malák se po Malši plavila také polena. Na Vltavě byla polena zakázána v roce 1865. Nestačila se totiž usměrňovat a ohrožovala lodě.

Podle nejstaršího policejního „Seznamu zde místně se nacházejících automobilů a motocyklů“ z prosince 1919 se ve městě nacházelo 31 automobilů a 16 motocyklů. Počet rychle rostl tak, že pro přehlednost se uvádí, že ve 20. letech 20. století jezdilo ve městě plus mínus 200 automobilů. Postupně si automobily dělaly v ulicích, co chtěly. Nebyly velké havárie, většinou jen takové šťouchy, nebo auto jedné firmy spadlo do Mlýnské stoky, ale radnice musela rychlost omezit.

Když zvíkovský purkrabí rytíř Hýř (latinsky Hirzo) vyměřoval před rokem 1265 nové královské město, zvolil tři městské brány: na konci ulic Krajinské, Divadelní a Karla IV. Mělo to logiku, poněvadž budoucím městem měla procházet historická obchodní cesta Linec – Praha, která se do té doby soutoku Vltavy a Malše vyhýbala. Tak byly postaveny brány Pražská a Linecká. Na konci Karla IV. byla postavena brána Vídeňská (nazývala se také Svinenská). Cesta do Vídně byla poměrně klikatá. Až na začátku 19. století se z města postavila císařská silnice do Třeboně a dál do Vídně zvaná Rybářská, dnes část ve městě Rudolfovská.

Drbna jela vodu. Rozhodli jsme se totiž, že když už o oblíbeném sjíždění Vltavy píšeme, tak to musíme i otestovat. Přeci nebudete kupovat zajíce v pytli. A tak jsme se jako vodní inspektoři, jak jsme to cvičeně nazvali, vydali na raftech a kánoích z Vyššího Brodu až do Českého Krumlova. Byla to cesta krásná, i když trochu náročná. Hlavně fyzicky.