Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Hurá, po půl roce nás čeká dovolená. Máme v plánu první týden objet babičky a ten druhý vyrazit třeba do Chorvatska k moři. Ten druhý týden necháváme otevřený a rozhodneme se až podle toho, jak Vincík snese delší cestování. Jet za slovenskou babičkou až na samý východ Slovenska je totiž taková malá cesta „k moři“. Když Míra šlápne na plyn, je to osm hodin, a tak se na to musíme dobře připravit.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
To, že budeme muset jet na noc, je nám jasné od začátku, protože náš lezec momentálně nevydrží připoutaný ani v kočárku, natož v autosedačce. A tak předpokládáme, že pokud ho k večeru uspíme a přendáme do autosedačky, tak už cestu zvládneme. Houpání, kodrcání a zvuk auta ho musí zaručeně udržet ve spánku bez častějších kojení. „Po cestě ze Slovenska bychom si mohli udělat několik zastávek,“ říkám Mírovi, když balím věci. „Alespoň mi konečně ukážeš skryté krásy Slovenska,“ maluji si růžově cestování s miminem.
Den D nastává a my už jsme kolem čtvrté sbalení. Vincent se zdá být unavený, a tak se rozhodujeme vyjet už na jeho odpolední spánek. „To vyjde tak akorát k našim, než se vzbudí, a pak už to bude jen šest hodin k vám,“ přemýšlím nahlas po boku Míry. A tak nakládáme věci a se spícím Vincou v autosedačce usedáme do auta. Sotva nastartujeme, je vzhůru. Míra rychle vyjíždí, aby ho jízda zase uspala, jenže naše miminko se rozhodlo protestovat. Čím víc pláče, tím víc je mu horko. Nejsme ani deset kilometrů za Budějcemi a zastavujeme. Vyndávám ho zpoceného z autosedačky a snažím se ho kojením uspat. Moc se to nedaří, ale alespoň na chvilku ho uklidňuji hračkami, a tak jedeme dál. Očividně nesnáší pásy. Je unavený, ale jeho vztek je silnější, a tak jsme nuceni udělat větší zastávku, aby si trochu pohrál venku. Je pěkný letní podvečer, a tak zastavujeme u rybníku, který máme po cestě, rozbalujeme deku a odpočíváme. Naše miminko září radostí. My zas tak moc ne.
V sedm sedáme opět do auta se spícím dítětem. „Tak snad už usnul na celou noc,“ snažím se být pozitivní. Zastávku u našich nakonec plánujeme tak, abychom jen vyložili nějaké věci, a pojedeme dál. Běžná cesta na Vysočinu trvající dvě hodiny nám dnes trvá čtyři. A tak jen zastavujeme, zdravíme a... Vincent se budí. Vypínáme motor, vyndáváme dítě z auta a rozkládáme hračky u našich v obýváku.
Je devět večer, Vincent ještě nespí, ale rozhodujeme se pomalinku vyjet. Zkoušíme ještě jednou, jestli ho auto neukolébá. Prvních patnáct minut se zdá být v pohodě, ale pak to začíná. Tichý protest se mění v hysterický pláč. Snažím se ho uklidnit, čím to jde, zabavit hračkami, foťákem, dokonce i mobilem. Všechno na chvíli zabírá, ale zoufalý pocit připoutání je silnější než on, a tak po půl hodině zastavujeme na benzínce. Beru malého do nosítka a snažím se ho uspat obcházením parkoviště. Začínám být zoufalá, chtěla bych nikdy nikam nevyjet. Zhruba za půl hodiny se to daří a úspěšně ho přendávám zpět do autosedačky.
„Ak sa do hodiny zobudí, tak to otáčáme a vrátime sa domov,“ rozsekne to Míra a já souhlasím, i když bych to při představě absolvování stejné cesty ze Slovenska nejradši otočila hned. Vincík se naštěstí rozhodl své trápení zaspat. „Eště musíme kúpiť diaľničnu známku,“ oznamuje mi Míra a já bych ho nejradši zabila, protože to poslední, co chci, je ještě někde zastavovat.
Trefili jsme se do času, kdy mají předávání směn, a tak máme dvakrát smůlu a potřetí musíme tankovat. Vinca se budí. Ani ho nevyndávám, nakláním se nad něj a zkroucená jak paragraf se ho snažím uspat kojením dřív, než plně procitne. Naštěstí se to daří a my jedeme dál. Po cestě se budí ještě jednou a do cíle přijíždíme o půl páté ráno. Bez dálniční známky. Jsem hotová.
Tři dny na Slovensku si užíváme v parných dnech. Dá se říct, že až moc parných. Není moc, kde se zchladit, a tak malého koupeme ve vaničce na zahradě a nebo zkoušíme blízké koupaliště. Voda ho baví a když má volnost, je prostě spokojený.
Nám už je od začátku našeho výjezdu jasné, že cestování po Slovensku se konat nebude a Chorvatsko už vůbec ne. Míra si zařizuje zkrácení dovolené o týden, který se rozhodujeme vynahradit si v září nějakým lepším výletem, který bude rozhodně letecký.
Cesta zpět je klidnější. Nic neriskujeme a čekáme, až Vincent opravdu usne připravený na noční spánek. Vyjíždíme v devět a kolem třetí ráno už ležíme v posteli na Vysočině, kde jsme se taky rozhodli potěšit babičku a dědu návštěvou. Celé to cestování bylo ale strašně vyčerpávající. Takže příště asi radši vlakem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
