NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím

77. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal
78. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...
79. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort
80. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: B(L)E EL WE aneb jídlo do ručičky volume 2
81. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pravda o menstruačním kalíšku 

Vincent ještě ani nechodí do školky, a i tak chytne kdeco, a to jsme převážně jen venku. Ale převážně není pořád, a tak, když ho vytáhnu někam do kolektivu, je to záruka toho, že právě on něco přinese domů. Pocitově se mi zdá oproti Arturovi trošku víc náchylnější, a tak, když vidím, že některé z dětí kašle, nebo mu teče z nosu, otáčím oči v sloup, protože je mi jasné, jak tohle dopadne. Nemám to moc ráda, ale někteří rodiče asi nemají moc na výběr a některé děti je těžké „jen“ s nachlazením udržet doma. Každopádně já to nedělám. Připadala bych si sobecká. Kdyby Vinca chodil do školky, předpokládám, že bych tak polovinu školkovného platila zbytečně.
„Ach jo, už zas cítím průdušky,“ říkám Mírovi jedno ráno, když se vzbudím se známou tíhou na hrudi. On na tom není o moc líp. Spíš naopak, takže se musím ze svého stavu dostat dřív, než to vypukne, protože znáte chlapy s rýmičkou.

„Nechceš to taky zkusit?“ volám na něj z koupelny do ložnice, když si prolévám nos solným roztokem. „Ta konvička je skvělá,“ chválím udělátko na proplach nosu, které jsem si kdysi dávno koupila po jedné hodině jógy. „Je to lepší než nosní kapky,“ jsem nadšená a po pár dnech aplikování nemusím podstupovat trápení v podobě bezesných nocí s plným nosem. Rýma se ani nestihla rozjet a možná že i díky tomu se nerozjel ani kašel. „Škoda, že si to nenechá udělat i Vinca,“ říkám si, když se jednoho rána objeví u mě. „Co to je toto?“ pokládá obvyklou otázku, a když mu to vysvětlím a s troškou naděje se zeptám, jestli chce taky, posmrkne, koukne na mě a s nudlí, která se mu táhne až puse pronese, že „neceee“.
S tím smrkáním je to boj. Nic na něj neplatí, žádný sloní troubení, žádný zajíček, žádný foukání, nic. „Já to nemůžu poslouchat!“ rozčiluje se věčně Míra a často ho honí s odsávačkou po bytě. Většinou to dopadne marným pokusem, protože jak se zapře, nejde to ani moc odsát. Když si po takovém pokusu ještě posmrkne, může se Míra zbláznit. A tak mu alespoň sem tam nakapeme do nosu mořskou vodu a čekáme až začne kýchat a dostane se to ven samo. 

Musím říct, že co se týče mě, jsem celkem v pohodě. Při prvních náznacích nasadím domácí cibulový, nebo tymiánový sirup, přes den popíjím ostrý čaj ze zázvoru a bylin (případně to večer podpořím svařákem s rumem) a na hruď položím horké brambory v sáčku a plínce, aby se uvolnil hlen. Do dvou dnů bývám v pohodě. Ale když jde o děti, je to horší. Člověk vymýšlí kdeco, aby to pozřeli. Cibulový sirup se ale vcelku osvědčil a Vincík si dal i dvě lžičky po sobě. Tuto zimu s ním slavím premiéru, protože dřív jsem ho neznala. Sáhla jsem vždycky po homeopatikách a ta zabrala. Ale tentokrát se jim nějak nechtělo. A tak cibule zachraňuje i Artura, který začíná sípat vzápětí. Jsem ráda, že už je ve fázi, kdy pozře něco jiného než „kozičku“, a tak mi sirup ze lžičky dokáže spolknout. Trošku se otřese, ale zopakuje to ještě několikrát po tom, a do tří dnů je klid. Asi tušil, že bych s ním jinak vyrazila k doktorce. Doktorka je u nás většinou až tím posledním řešením a lékárna mi slouží převážně jen pro nákup záložních věcí, jako je ibuprofen nebo paralen. Ze začátku jsem byla celkem marná, co se týče bylin, ale dneska jsou domácí sirupy, bylinné masti a éterické oleje první volbou. Pokud nejsou vyloženě vysoké teploty, nechám organismus prvně trošku pobojovat, aby zapojil svůj imunitní systém. Většinou to funguje dobře. Jen je třeba víc odpočívat, což bez nurofenu jde obzvláště u dětí lépe než s ním. Každopádně s dětma je to vždycky náročnější. Člověk se musí trošku oprostit od toho strachu a objektivně hodnotit stav. (Samozřejmě nemluvím o úplně malých miminkách, s těmi bych sama doma neřešila nic).

Chová se normálně? Hraje si? Není apatický? jsou základní otázky, které si při teplotě pokládám, než nějak zakročím. Do 38 jsem v klidu a nechávám být. To si často i normálně hraje. S nurofenem zakročuji, až když se blíží k 39 (pokud jde o zuby tak dřív, protože tam jde o něco jiného). Obecně musím říct, že se řídím instinktem a pocitem z dítěte a vždycky to funguje dobře. Nezažila jsem teploty trvající déle než tři dny. Vlastně to je pro mě i taková hranice, od které bych to začala řešit s doktorkou. 

Nepodávat hned léky na srážení teploty má dvě plus. Tělo zvýšenou teplotou přirozeně reaguje na něco špatného v těle a zbavuje se tím virů/bakterií, které vyšší teplotu nepřežijí, čehož okamžitým srážením nedocílím a jen bych proces uzdravování prodlužovala. A tím druhým je fakt, že s teplotou mají děti tendenci víc odpočívat a podpoří se tak regenerace. Při vyšší teplotě je mám ale většinou v šátku, nebo ležím s nimi, abych je měla plně pod kontrolou.

Když se nedávno strhla mezi maminkami debata ohledně školek a posilování imunity mezi dětmi (samozřejmě šlo o to, jak jsou pořád nemocné), objevilo se v konverzaci téma dvojí obranné linie našeho imunitního systému a jeho zatěžování příliš rychlým nástupem zpět do kolektivu. Ne nadarmo mi mamka říkávala, že bych měla nemoc pořádně vyležet a nejít do zápřahu hned po tom, co se mi uleví. Samozřejmě, že jsem nikdy neposlechla, a kdykoliv jsem přetížila organismus moc brzy, objevily se opary a skočilo na mě něco jiného. Dnes obecně nikdo nemá čas na pořádné doléčení. A ke smůle našich dětí ani na jejich doléčení. Musíme do práce, musíme do školy, musíme to a támhleto, protože jsme „nenahraditelní“, nebo protože bychom něco zameškali, nebo nestihli v termínu. Otázkou je, jestli to stojí za to. 

S tím kolektivem je to sice fajn, určitě to imunitní systém utužuje, protože ho to trénuje v rychlosti odpovědi na setkání s kdejakými patogeny, ale ne pokud jim má čelit ne plně zotavený.  V takovém případě totiž zapojuje záložní zdroje, které mají chránit vnitrobuněčný systém. Pokud se to děje často, vnitrobuněčný systém nemá plnou ochranu a v důsledku nerovnováhy v těle mohou vznikat (v lepším případě) autoimunitní onemocnění.

To všechno mě nutí zamýšlet se nad tím, kdy dát Vincenta do školky, obzvlášť, když jsem (a budu) ještě doma s Arturem a nemusím jít do práce. Ano, byla by to sice trošku úleva, dát ho tam co nejdřív, ale na jak dlouho a do jaké míry? Asi není kam spěchat. A možná, že toto je právě ten čas, kdy bych se měla věnovat posilování imunity zevnitř – probiotiky, kvalitní stravou, otužováním a správnými návyky, co se týče odpočinku.

A pokud se v té imunitě moc neorientujete, zavzpomínejte na mládí s „Byl jednou jeden život“.

Podčarník

Mám tu pár jednoduchých receptů na nachlazení.Cibulový sirup proti kašli a nachlazení (i pro děti):
Nakrájíte cibuli na kolečka, obalíme v třtinovém cukru (nebo medu, pokud ho nebudete podávat úplně malým dětem) a necháte odstátá v lednici, dokud cibule nepustí šťávu. Pak přecedíte a můžete uchovat v lednici až 14 dní.

Tymiánový sirup proti kašli a nachlazení (i pro děti):
Svaříte 50 gramů třtinového cukru v 200 mililitrech vody (asi 20 minut), odstavíte z tepla a vsypete balíček (cca 20gr) sušeného tymiánu. Necháte louhovat několik hodin a přecedíte.

Zázvorovo-bylinkový čaj
Je to recept, který jsem našla na nějakých mexických stránkách a vždycky mě pořádně zahřeje. Neznám přesné množství a dělám ho od oka. Dětem ho ale zatím nedávám. Nastrouhám větší kus zázvoru, čerstvou kurkumu (když nemám tak mletou), přisypu špetku kajenského pepře, čerstvý nebo sušený tymián a krátce povařím ve větším množství vody. Když směs trošku zchladne, vmíchám šťávu z citrónu a med a popíjím celý den nejlépe teplé.