úterý 18. května 2021 Nataša

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

Jak jsem nespadl do Berbrovy žumpy

O víkendu se volí nové vedení Jihočeského krajského fotbalového svazu. Místo předsedy obhajuje jeden ze stáje Berbrových věrných rozhodčích, kterými obsadil kraje a okresy - Jan Jílek. A protože jsem dříve dělal fotbalového rozhodčího a Jan Jílek byl mimochodem jeden z těch, kvůli kterým jsem se rozhodl skončit, rozhodl jsem se s vámi podělit o svou zkušenost.

Autorem textu je budějcký zastupitel Jan Mádl (Čisté Budějovice/STAN).

14 let jsem působil jako fotbalový rozhodčí. Začínal jsem v 15 letech s vidinou toho, že se jednou dostanu do první ligy, možná i do Ligy mistrů a na mistrovství světa. Sny a ambice jsem měl vysoké. Tím, že můj strejda pískal první ligu a táta mával druhou ligu, tak to ani jinak nešlo. Bohužel po pár letech jsem zjistil, jaké jsou podmínky postupu do vyšších soutěží.

V 17 letech jsem se spolu s dalšími dvěma jihočeskými kolegy zúčastnil jako mladý nadějný rozhodčí nultého ročníku celorepublikové Školy mladých rozhodčích (ŠMR). Od 18 let jsem začal pískat Okresní přebor mužů a díky účasti v ŠMR jsem byl po půl roce přesunut o soutěž výš do I.B třídy. Byl jsem mladej, hubenej, nepříliš vysokej - vypadal jsem spíše na patnáct let. Nebylo úplně jednoduché si na hřišti zjednat respekt. Nicméně již v druhé sezóně v této soutěži jsem byl dle hodnocení známek od delegátů mezi nejlepšími třemi rozhodčími - další dvě sezony jsem byl dle hodnocení nejlepší. K mému postupu výš, ale nedošlo. Z okolí jsem slyšel, že to není jen o výkonech, ale že je potřeba vědět “kudy běží zajíc” (tzn. znát ty správné lidi, které znají další lidi a ty znají náčelníka Berbra). V každém případě znát tyto lidi nestačilo, protože zadarmo ani kuře nehrabe.

Možná někoho z vás zajímá, jak je to s korupcí během zápasů. Z mé zkušenosti to není úplně běžné. Ale čím se blíží konec sezony a pískáte týmy, které hrají o postup či sestup, tak se s korupcí samozřejmě setkáte. V mém vyprávění nebudu jmenovat konkrétní osoby, protože i když s nimi mám osobní zkušenost, tak to nemám jak dokázat - což jsem bohužel neměl ani tenkrát. Byl jsem mladý ucho, plný ideálů, že to někdy dokážu změnit a že snad postoupím výš i přes to, že nepůjdu některým klubům a lidem na ruku.

Zápas, kde jsem tyhle ideály začal ztrácet, mám doteď v živé paměti. Hrálo se v jedné obci na Jindřichohradecku. Do kabiny za námi přišel funkcionář hostí, že potřebují vyhrát a má pro nás čtyřku - byli jsme dohromady i s delegátem čtyři, takže litra pro každého. Utkání probíhalo celkem v klidu. Na lajně jsem měl zkušené starší asistenty. Ke konci prvního poločasu se ale udála následující situace. Došlo k souboji v pokutovém území domácích, po kterém hostující útočník upadl. Domácí obránce mu čistě vypíchl míč. Útočník ani neprotestoval (resp. nevyžadoval penaltu). To už ale zběsile mával praporkem nad hlavou jeden z mých asistentů na lajně, který mi jasně ukazoval, že mám písknout penaltu. No, dlouho jsem se nerozmýšlel a na asistenta jsem se vykašlal, protože jsem od souboje byl opravdu blízko a situaci jasně viděl. To jsem ale nečekal, co se následně stane. O přestávce jsem dostal v šatně od tohoto kolegy neskutečnej kopr. Dostal jsem vynadáno, na co si tam hraju a že tam nejsem sám, že oni si přijeli vydělat, tak abych se koukal vzpamatovat. Nebudu vám lhát, koukal jsem na něj jak puk a nevěděl, co mu na to říct. Druhý kolega byl nejspíš lehce opařen tím, jak na mě vyjel, tak nic neříkal, jen mu souhlasným kýváním hlavy přitakával. A já jsem si říkal, kde to sakra jsem a co tam dělám. Nakonec jsem jim řekl, že kvůli nim ze sebe vola dělat nebudu. Dneska už si nepamatuju, jak ten zápas nakonec dopadl. Ale tu situaci z přestávky nikdy nezapomenu.

Po té, co jsem třetí sezonu po sobě skončil první v hodnocení rozhodčích I.B třídy, jsem nakonec postoupil do I.A třídy. Každopádně jsem stále cítil křivdu, že jsem v I.B třídě zbytečně pár let ztratil. I přesto, že se mi v I.A třídě celkem dařilo a myslel jsem na postup do krajského přeboru, tak mi bylo řečeno, že tentokrát už “bez munice” výš nepůjdu.

U pískání jsem i tak dál zůstával, protože mě to i přes pár nepěkných zkušeností fakt bavilo. Je to totiž těžko popsatelná dávka adrenalinu. Neustálé běhání za hrou - během utkání jsem většinou měl v nohách více kilometrů než hráči. Posoudit během jedné - dvou vteřin nějaký souboj a rozhodnout vždy správně je neskutečně náročné. Zvykl jsem si, že se nikdy nikomu jako rozhodčí nezavděčíte. Vždy bude někdo nadávat. A že ty nadávky nejsou nic příjemného? Nedá se říct, že bych to nevnímal, ale po několika zápasech se zvládnete proti tomu obrnit a soustředit se plně na svůj výkon. Musím říct, že mě to opravdu ve spoustě věcech zocelilo. Díky fotbalu jsem se po celém kraji seznámil se spoustou lidí. Někteří na mě mohli být po zápase kvůli výsledku naštvaní, ale když jsem tam pak přijel znovu, tak už to hodili za hlavu a byli přátelští. Kolem fotbalu se pohybuje skutečně dost lidí, kteří jím žijí a myslí to s ním dobře. 

No a teď už se konečně dostanu ke své zkušenosti s Janem Jílkem. Psal se rok 2014 a já měl po páté sezóně v I.A třídě. Blížila se další sezona a s tím samozřejmě seminář rozhodčích, kde je potřeba splnit testy z pravidel a následně fyzické testy. Ty byly naplánované na pátek odpoledne. Já jsem v tu dobu měl ale pracovní poradu v Praze. Což jsem 14 dní dopředu telefonicky hlásil tehdejšímu předsedovi komise rozhodčích Makovičkovi s tím, že když to náhodou budu stíhat, tak se mu ozvu. V den fyzických prověrek jsem mu poslal sms, kde jsem se omluvil, že to opravdu nestíhám. Následně mi pár minut po fyzických prověrkách volal, že mám u něj neomluvené „fyzičky“ a že mě budou řešit na komisi rozhodčích následující úterý. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Asi mu hráblo. Vždyť jsem se omlouval už před dvěma týdny. 

Tak jsem se tedy dostavil na komisi rozhodčích, kde jsem přítomným oznámil, že bych si rád vyjasnil vše, co se týká této „zbytečné aféry“. Makovičkou mi bylo sděleno, že on se mnou nebude nic řešit, že on už rozhodl a že mám odejít. Reagoval jsem tak, že jsem řekl, že s takovým jednáním nesouhlasím a že přerušuji své působení v krajských soutěžích. Pár členů komise rozhodčích se mě tehdy zastalo, abychom to mohli probrat, ale Makovička řekl, že je s tím nemám zdržovat, že on už rozhodl.

Protože jsem se s Janem Jílkem znal a celkem jsme spolu vycházeli (kdo ho zná, tak ví, že je to celkem sympaťák a asi i dobrý manažer), tak jsem to s ním následně řešil telefonicky. Řekl mi, že to s Makovičkou probere, protože ví od ostatních členů komise, jak to bylo a jak se ke mně Makovička zachoval. Říkal jsem si, že to snad vyřeší a dají mi zapravdu. A co se stalo? Následující den mě komise rozhodčích vyřadila z listiny. I tak Jan Jílek slíbil, že to tak nenechá. Každopádně uběhl asi měsíc a půl a nic se nedělo - nikdo se neozval. Rozhodl jsem se tedy sepsat odvolací dopis k ORK (odvolací a revizní komisi).

Druhý den koukám na mobil - volá Jílek. Říkám si, že to snad konečně po měsíci a půl rozřešil a vrátí mě zpět na listinu. To jsem se ale krutě zmýlil. Co následovalo, jsem opravdu nečekal. Dostal jsem do telefonu takový poj*b, že jsem zůstal úplně opařenej. Prej co si to dovoluju takhle ventilovat ORK, že teď se ta kauza dostane na nejvyšší místa - nejspíš až k náčelníkovi. A že se teď v tomhle musí postavit za Makovičku, kterýho si vybral do komise rozhodčích a musí si ho nahoře obhájit. Se mnou prý tímhle skončil. No, bylo to oboustranný - Jílek u mě tímhle taky skončil. Ze dne na den jsem se rozhodl s pískáním definitivně seknout.

Po několika letech je Jílek stále předsedou krajského fotbalového svazu. Jeho zastrašovací praktiky, které se naučil od náčelníka, mu evidentně fungujou. V předchozích letech nebyl žádný silný kandidát, který by mu mohl konkurovat v boji o místo předsedy KFS.

Letos je tomu ale jinak. Je tady iniciativa Čistý hattrick, v které je spousta lidí, které jsem během své fotbalové kariéry i mimo ní poznal. A především je mezi nimi i silný kandidát na předsedu a tím je Tomáš Pinter - starosta obce Planá u Českých Budějovic. Kdo ho znáte, tak víte, že je to opravdu poctivý a pracovitý chlap. Navíc má spolu s Čistým hattrickem podporu celorepublikové iniciativy Fevoluce a také od jihočeských fotbalových legend (Jan Koller, Tomáš Sivok a David Lafata). Věřím, že dokážou vrátit fotbalu opět dobré jméno.

Hodnocení článku je 86 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto repro Youtube

Štítky blog, Jan Mádl, Roman Berbr, Jan Jílek

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.