Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Každý národ má mýty, kterými si udržuje pocit hrdosti a identity. Jsou ale momenty nedávné, pravdivé a objektivní, ze kterých lze taky čerpat, a to daleko intenzivněji a především zaslouženě. České předsednictví v Radě Evropské unie tento moment zosobňuje.
V tuto chvíli se již některým čtenářům jistě klopí oči. A to jim nelze mít za zlé. Otázka úspěchu či neúspěchu přece „musí“ být politická. Podle vlády bylo předsednictví úspěchem, podle opozice zklamáním. Pokus o objektivní a nedej bože smírné hodnocení je vzhledem k současnému rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně nemožné. Ale především těžká ekonomická situace a nejistota nás nutí koukat se dovnitř, ne ven. Prostě není chuť ani čas docenit vůdčí roli v bruselské instituci, jejíž role je stále vnímaná jako nehmatatelná a abstraktní.
Byla by však velká škoda ležérně přejít moment, kdy Česká republika hrála tak důležitou roli na mezinárodní scéně. Byla to role, do níž po našem minulém předsednictví mnozí z nás šli s pošramoceným sebevědomím. Role, ve které nám mnoho států nevěřilo, a to i proto, že podle průzkumů veřejného mínění jsme stále jedni z nejeuroskeptičtějších národů. Byla to role pro nás historicky nezvyklá, protože jsme neměli mnoho šancí aktivně řídit vývoj mezinárodních vztahů. Ten mnohdy spíš řídil nás.
Ruská invaze na Ukrajinu k tomu přidala realitu pro Evropu téměř zapomenutou. Kontinent se od února ocitl v nejhorší ekonomické a bezpečnostní situaci minimálně za posledního půl století. A v tom v srpnu přišlo české předsednictví, které mělo za úkol se v situaci zorientovat a vést i země větší, bohatší a mocnější. Nelze zavírat oči nad tím, jak těžký úkol pro Českou republiku předsedat Radě v této situaci byl.
Nehledě na tyto věci obstála a vysloužila si obdiv nejdůležitějších Evropských představitelů i nezávislých komentátorů. To bylo především díky schopnostem vyjednat pragmatická a celoevropská řešení, hlavně v otázkách energií. V této problematice se konkrétně jednalo o zastropování cen, společné nákupy plynu a solidární podmínky v případě, že jedna ze zemí by trpěla jeho nedostatkem. V naprosté většině případů byl pro to nutný stoprocentní konsensus, které české předsednictví muselo zajistit skrze nastavování agend, programu setkání a jednání s nespočtem dalších evropských institucí. Ne každá země zvládne využít tyto rozličné pravomoci a dosáhnout tak kolektivních řešení na nejzapeklitější problémy, jímž čelíme dnes.
Pragmatismus a schopnost vyjednávat se pak promítnuly i v rozhodnutích týkajících se války na Ukrajině. Česká republika vedla vyjednávání, díky kterým se v říjnu EU zavázala poskytnout Ukrajině 18 miliard eur. Jednalo se o předmět zahraniční politiky a dohoda mezi státy musela být tak znovu jednomyslná. Nejtěžší bylo přesvědčit Maďarsko, které bylo a zůstává rovněž tvrdým vyjednavačem a které se pokouší udržet si přístup k evropským fondům. Napoprvé se tomu českému předsednictví povedlo. Další balíček finanční pomoci, o němž Rada hlasovala 6. prosince, bohužel kvůli maďarskému hlasu neprošel.
Bez rozhodnosti demonstrovanou Českou republikou je ale dosti pravděpodobné, že by se ani první finanční balíček nepodařilo prosadit. Skutečnost, že členové vlády navštívily minulý rok Ukrajinu hned několikrát a byly mezi prvními státními představiteli, jenž tak učinili, vyslalo signál, že Evropa stojí pevně proti ruské agresi. Hlavně ale poskytlo českým vyjednavačům kredibilitu, když se snažili evropské partnery přesvědčit o nutnosti poskytnout Ukrajině další půjčku z už tak tenčících se zdrojů.
Samozřejmě ne všechno se povedlo. Mimo Chorvatska mělo poslední zasedání Rady dát zelenou vstupu Rumunska a Bulharska do Schengenského prostoru. Obě země podle expertních posudků splňují nutné podmínky pro přijetí. Bohužel se znovu kvůli pravidlu jednomyslnosti jejich hranice pro občany EU neotevřou. To je velká škoda.
I přesto bylo české předsednictví vskutku úspěšné. Česká republika zastoupila důležitou roli na mezinárodní scéně a demonstrovala rozhodnost, pragmatismus a profesionalitu – i tak by se dali shrnout rozličné hodnotící komentáře. Frans Timmermans, první místopředseda Evropské komise, dokonce popsal české předsednictví „jako jedno z nejúspěšnějších za posledních několik desetiletí.“
Tento úspěch patří všem. Znovu nezapomínejme, že to nebyli jen politici, kdo se na tomto úspěchu podíleli, ale i lidé v řadách české občanské společnosti a česká mise v EU. Zdravá dávka národní pýchy je na místě.
To, na co jsme jako Češi hrdí, nacházíme v historii na různorodých místech. Nacházíme je v architektonických skvostech, ve jménech českých letců RAF, nebo v „sametovém“ ukončení komunistické diktatury. Teď naše země vedla 26 jiných států a tato role ji sedla. I proto musíme nadále být otevření a světu se nezavírat. Hrajme v něm aktivní a sebevědomou roli, protože to dokážeme. A když bude třeba, budeme připraveni vést ostatní.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
