DRBNA HISTORIČKA: Cyklisté v Budějcích

Přesněji mezi cyklisty a psy. Místní listy detailně rozebíraly případ, kdy na Krumlovských alejích dorážel na cyklistu, jednalo se o důstojníka, pes a cyklista ho nakopl. Majitelkou psa byla dáma, což bylo ještě horší, ale důstojníka se nepodařilo vypátrat. V roce 1903 se problémy mezi cyklisty a psy zabývalo okresní hejtmanství:

„Na ochranu cyklistů před psy vydalo c. k. okresní hejtmanství nařízení, dle kterého jsou majitelé psů povinni dbáti toho, aby psi neobtěžovali cyklisty. Kdo by tohoto nařízení nedbal neb dokonce psy na cyklisty štval, bude trestám podle §§ 335. 381 neb 431 trestního řádu.“ Nařízení nerozlišovalo velikost psa, jistě je rozdíl mezi ratlíkem a dogou, ale četníci měli povinně jasno, pes si má hledět svého.

Nejenom střed města, ale i okolí je vhodné pro zdolávání vzdáleností jízdou na kole. Krumlov je zapsán v kulturním dědictví UNESCO, na velkou cyklistiku je však nešikovný. Leda jet směrem na Větřní, ale ne do Větřní, kde v kopci z Peček nahoru mají problémy i automobily. Na kole jezdili nejprve odvážní muži, později i odvážné ženy. První český spolek cyklistů byl založen v hotelu U Tří kohoutů na náměstí v roce 1894, kde si současně zařídil klubovní místnost. V listopadu 1895 se jako Český klub velocipedistů přestěhoval do Jírovcovy ulice do hostince U Svobodů.

Na Rudolfovské v ohradě stavitele Vincence Tiebla byla v březnu 1896 upravena cvičná jízdní dráha pro velocipedisty. V jízdě se cvičilo také v prostoru dnešního soudu. Souviselo to s tím, že radnice vydala nařízení, že každý cyklista musí mít kolo opatřené číslem, kteréž na viditelném místě upevněno býti má. Krom toho musí každý mít legitimaci, opatřenou svoji podobiznou a jedním kolkem v hodnotě l zl., při kteréž legitimaci nalézá se též jízdní řád platný v obvodu obce budějovické. 

Cyklistické legitimace vydával po odevzdání fotografie, kolku a zaplacení náhrady za práci knihtiskařskou zdejší policejní úřad. Cyklisté přistiženi bez této legitimace budou potrestáni podle stávajícího obecního řádu pokutou 10 zl., nebo vězením 48 hodin. Není zjištěno, kolik tenkrát bylo přistiženo cyklistů bez legitimace a kolik jich zaplatilo pokutu, nebo šlo na dva dny sedět. 

Byla to na přelomu 19. a 20. století jiná doba. Radnice rázným nařízením řešila stížnosti občanů, zejména majitelů psů, že velocipedisti jezdí jako blázni. Zajímavé je, že toho roku 1895 byly na náměstí prvně položeny chodníky (kvůli příjezdu císaře Františka Josefa), do té doby sahaly „kočičí hlavy“ na ploše náměstí až k podloubí. Jízda na kočičích hlavách a plných pneumatikách zážitek asi nebyl. Jírovcova ulice, kde sídlil klub, měla prašný povrch. 

Pro cyklisty se ustálil úbor v podobě šedé proužkované košile. Doplňkem byla čepice se štítkem, podkasané kalhoty a podkolenky. Dámy měly též proužkované košile, ale na hlavě měly výtvarně výrazné klobouky. Podle starých fotografiích měly na kloboukách i květy a ovoce. Možná atrapy. Klobouk byl  k vlasům či drdolu připevněn sponkami, takže větrem nepadal. 

Rychlý nástup cyklistiky zastavila 1. světová válka. Naposled se držel Český klub velocipedistů Podšumavan. Po roce 1918 se už jízda na kole považovala za normální způsob dopravit se někam. Je doloženo, že František Korbel jel na kole do Prahy a zpět shánět práci (sehnal). Odvážní pánové se začali věnovat motocyklům. Jaroslav Maňák si pořídil motorku se sajdkárou, vzal kluky a jeli na výlet na jih Evropy.