neděle 26. ledna 2020 Zora

DRBNA HISTORIČKA: Zpočátku šlo o doutníky a tabák do fajfek

Pohlednice zobrazující hlavně továrnu na tabák (hovorově vždy tabáčka) byla pořízena zřejmě před rokem 1908. Vyplývá to z toho, že tramvaj je přikreslená a koleje také. Ty navíc ve skutečnosti vedly jinak.

Tramvaj je i nachýlená a takové tramvaje ve městě nejezdily. Vydavatel pohlednice měl pravděpodobně zájem, aby Budějce prezentoval jako řádné město. Každé pořádné město totiž mělo  ve 20. století tramvaje (a má je i ve 21. století).

V pozadí stojí zajímavý areál tabáčky s objekty v historizujícím průmyslovém stylu s hodinovou věží. Vpravo je dvoupatrový dům s nápisem „Jan Procházka“ stojící dnes v Žižkovo třídě před Novohradskou. Z reklam lze vyčíst, že Jan Procházka obchodoval s koloniálním zbožím, moukou a poměrně nečekaně vzhledem k mouce i s uhlím. 

O výrobě doutníků a tabáku u nás rozhodl c. k. erár v roce 1871. Vyslal do města vládního komisaře, aby vybral vhodný objekt. Vybral si poloprázdný Velký pivovar v Divadelní ulici. Výroba tam byla zahájena dne 6. března 1872.  Mezitím velmi usiloval o přidělení továrny na doutníky Tábor, ale neuspěl. Tabáková režie ve Vídni rozhodla v roce 1875, že základní továrna bude u nás a v Táboře a Písku jen filiálky. V prvních letech šlo o doutníky a tabák do fajfek a na šňupání.

Dost se šňupalo. Šňupař požadoval kvalitní tabák, který by mu dobře nažhavil sliznici v nosní dutině. Tabáková režie ve Vídni vždy balancovala mezi cenou, za kterou se ještě dalo slušně kouřit a šňupat, a cenou za kterou už ne, kdy erár zaznamenal pokles zisku. Jednoduše řečeno, když se málo šňupalo, snížil cenu. Tabák mohly zpracovávat pouze státní továrny, které řídilo generální ředitelství tabákové režie ve Vídni. Ve městě byla hlavní trafika, která udržovala stanovené ceny. Zisk šel ale do Vídně. To býval lepší historický monopol soli, kdy zisk nebo jeho větší část zůstala v Budějcích na radnici. 

Výroba cigaret se rozjela od roku 1887 a nevypadlo to zpočátku, že cigarety vytlačí fajfky. Fajfka se musela zakouřit, zapalování byl pomalý rituál, kdežto cigareta se rychle zapálila a hned se hulilo. Doutníky však stále převažovaly. Lámalo se to po roce 1900. Tabáčka měla přesnou evidenci o výrobě a mimo jiné i pro sortiment, který dodala do města, V roce 1911 bylo jen do Budějc dodáno, nebo přesněji se vykouřilo, celkem 775 000 viržinek, 676 000 portorika, 449 000 kuba a cigaret dramek 9 milionů, sportek 15 milionů, uherek 5 milionů a menfistek 2 miliony. 

Během první světové války a v prvních letech po válce byla situace stran kouření tabáku kritická. V roce 1918 převzala tabáčku Československá tabáková režie a zavedla příděl kuřiva na lístky zvané tabačenky. V tom čase a podobně za hospodářské krize se staly obchodním artiklem nedopalky, hovorově vajgly. Toho využily obchodníci s papírem a daly do obchodu dutinky a různá napěchovátka tabáku. Vášnivý kuřáci, spíše nemajetní a chudší, si pořídili zvláštní lopatičky a napichovátka a sbírali po městě vajgly. Doma vajgly rozebrali a použitelný tabák shromáždili a napěchovali ho do dutinky, čímž získali jaksi zadarmo skoro normální cigaretu

Roku 1922 byly tabačenky zrušeny a zase se začalo hrozně kouřit a šňupat. Je to též patrné z prvorepublikových filmů. Ve městě se asi nejvíce kouřilo ve vachcimře na radnici, kde meškala městská policie, jejíž členové neradi opouštěli dobře zakouřenou vachcimru jsa povoláni k nějakému incidentu neboli bumlu ve městě. Mělo to výhodu v tom, že rychle buml vyřídili. Vyběhli a konali, aby se zase rychle do vachcimry vrátili.

Autoři

Štítky Drbna historička, tabák, cigarety

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.