Na Malši mezi mosty se shromáždilo nebývalé množství vorů asi před rokem 1930, poněvadž ještě nejsou regulované pravé břehy Malše. Není rozeznatelná posádka vorů, tudíž jestli vory jedou nebo jen parkují. Vory plavené po Malši byly užší než na Vltavě. Šířka kolísala mezi 2,5 až tři metry. U Červeného dvora se převazovaly na široké pět až šest metrů, takže na pohlednici by už měly mít šířku pro vody Vltavy. K Červenému dvoru a později nad Malák se po Malši plavila také polena. Na Vltavě byla polena zakázána v roce 1865. Nestačila se totiž usměrňovat a ohrožovala lodě.
Voroplavba byla dobře placené sezónní řemeslo. Šéf voru zvaný vrátný musel mít přísné zkoušky a vlastnit „vrátenskej patent“. Jinak dostal pokutu od říční policie. Vrátný řídil vor spolu se třemi až šesti plavci. Podle statistiky byl vrchol voroplavby v letech 1903 až 1912. Do Prahy se jelo plus mínus 45 hodin, ale čas nehrál takovou roli, protože se převážel materiál a zboží, které se nekazilo. Trochu potíže měly hokyně vezoucí na voru potraviny a drobné domácí zvířectvo, ale nějak si poradily. V Praze už na to Pražáci netrpělivě čekali. Hokyně prodaly a zpět jely pohodlně vlakem. Ryby se vozily v haltýřích.
Původně se lidem na voru říkalo plavci. Teprve v polovině 19. století se zavedl úředně termín vorař. Asi nebylo slovo plavec přiléhavé, poněvadž plavec neplaval, plaval vor a plavec na voru pracoval, ale bylo to marné – voraři si stejně stále říkali plavci. Měli svou terminologii. Například vory či prameny nepluly, nýbrž plouly. Pramen dlouhý kolem 130 metrů se skládal ze šesti tabulí vorů. Vpředu byl pramen užší. Asi čtyři metry, vzadu 5,5 až šest metrů. Jednotlivé klády byly dlouhé 18 až 20 metrů.
Od kdy „plouly“ na Malši vory, není přesně doloženo. Není vyloučeno, že už před založením města. Právně byla voroplavba upravena roku 1319 privilegiem vydaným za Jana Lucemburského. Byl z toho pro erár zajímavý příjem. Karel IV. v roce 1366 vydal nařízení o stavbě jezů a vybírání celních poplatků v určených místech (Hluboká, soutok Vltavy a Lužnice, Zvíkov a tak dále). Mýto šlo do císařské pokladny. Budějovice pro výběr mýta ale nejmenoval.
Voraři se vyhýbali dopravě soli. Až Rudolf II. přímo přikázal dopravovat na vorech sůl. Přitom každý vrátný musel svůj vor zastavit u solnice v Týně nad Vltavou, kde solní písař detailně zkontroloval náklad a určil množství soli k přepravě. Voraři to obcházeli tak, že vybírali schválně velmi těžké mokré klády, které měly velký ponor a vor tak nebyl způsobilý pro dopravu beček soli. V 16. století byla zřízena císařská solnice u nás a měli jsme svého solního písaře. Pohodlnější bylo dopravovat sůl na lodích. Potom koňkou a po roce 1880 se začala vozit lacinější sůl z Polska.
Za rok 1906 „ploulo“ do Prahy celkem 5392 vorů, přitom v zimě se nejezdilo. Teoreticky by šlo spočítat, jaká hodnota v korunách se do Prahy dovezla. Evidence se vedla přesná. Budějcké hokyně dovezly Pražákům také značnou hodnotu. Za rok 1908 to bylo 100 477 kop vajec, 345 hus, 805 kachen, 212 slepic, 455 zajíců a kůzlat (škoda, že není rozlišeno, kolik zajíců, protože dnes je zajíc skoro chráněný), 3090 párů kuřat, 73 q másla, 42 q brambor a 17 q jablek, švestek a jahod (černých).
Poslední pravé dlouhé vory jely do Prahy v roce 1947. Úplně poslední vor jel dne 12. září 1960. Po přehradě Orlík už jen občas pro filmaře.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
