Jan Schinko se v dalším díle Drbny historičky podíval na oblíbenou řeku všech Budějčáků. Napadla vás Vltava? Nene, podle Schinka je oblíbenější Malše, Vltava se totiž městu vyhýbá.
Malše je ve městě oblíbená řeka. Nedá se říci, že by Vltava byla neoblíbená, ale nějak se městu vyhýbá. Do listopadu 1930 tekla Vltava za klášterem, potom byla odkloněna. Malše je páteřní řeka Havlindy a Lineckého předměstí. Když se vydaří mrazivé počasí a Malše zamrzne, opráší skoro každý z Havlindy a Linecké brusle a jde na Malši. Kluci z okolí Palačáku, kde vznikl bandy hokej a Kanada hokej, měli k Malši daleko, na Vltavě hrát nešlo, proto chodili hrát na rybníky, na sever a východ od Palačáku bylo rybníků několik, nejznámější byl Pilmaňák.
Malše je malá, přesto se na náměstí při povodni dostane. Po roce 1930 se věřilo, že se do města Malše nedostane, proto se regulovala, ale dostala. Vypadá to, že se regulovat nedá. Průměrný průtok v Malši je 7,3 metrů krychlových za sekundu. V srpnu roku 2002 byl naměřen průtok 695 metrů krychlových za sekundu. Do té doby měli vodohospodáři spočítané, že stoletý průtok může být až 422 metrů krychlových za sekundu.
Malše je překvapila, takže se neodvážili přesně říci kolikaletý to byl průtok v roce 2002. Jedno z toho po hustých diskusích vyplynulo: s Malší se nemůže jednat v Havlindě, s Malší se musí jednat nahoře, nejlépe už v Novohradských horách.
Na snímku je Malše u železného mostu v Biskupské plná vorů, přesněji pramenů, protože podle plavce-voraře Josefa Husy z Hladné několik vorů za sebou dávalo pramen. Prameny bývaly dlouhé až 150 metrů. V roce 1894 byla nařízena délka pramene maximálně 130 metrů. Trochu se to nedodržovalo, Josef Husa vzpomínal, že nejdelší jeho pramen, který měl osm vorů, byl dlouhý 140 metrů.
Původní voraři si neříkali „voraři“, ale plavci. Termín vorař byl zaveden úředně v polovině 19. století. Za 1. republiky asi už převládal (plavec byl spíše člověk, co umí plavat, zejména ve sportu). Nasvědčuje tomu popěvek „Voraři, vy voraři, na vory sedejte, můj věnec překrásně zelený se vydat hledejte.“ Vyzývalo k tomu dle delší písně děvčatko s modrýma očima, které ten věnec ve mlýně ztratilo.
Na snímku prameny vorů zřejmě parkují. Vorovou propustí u Předního mlýna, nebo později u Jiráskova jezu, musely projíždět po jednom a opatrně. Byl příkaz od Předního mlýna k Zelené ratolesti troubit. I tak jednu hospodyňku na břehu u Zelené ratolesti smetl zadní vor do vody. Byl z toho soud, ale paní přiznala, že troubení slyšela, avšak přepokládala, že uskočí.
Na vorech na snímku nikdo není. Pravděpodobně osádka vory zajistila a šla na svačinu. Nejbližší hospody byly v Biskupské Vlčí jáma a hned vedle Mikádo. Za Mikádem bylo Corso, ale to byla více intelektuální kavárna a večer kabaret, na což nebyl čas. Voraři byli v sezóně nadprůměrně placení. V dlouhé zimě si však museli, když neušetřili v létě, přivydělávat.
Práce na pramenu byla směs dřiny a romantiky. Jeli i za jasných nocí. Vor byl vpředu a vzadu osvětlen. Na voru udržovali na drnech a hlíně oheň. Za 45 hodin byl pramen s nákladem v Praze. Roku 1906 jelo od nás do Prahy 5 362 vorů (pramenů). Vory už nebudou (když nebyly přehrady, jely samy), ale Malše má pro město význam z několika hledisek, odborně řečeno má potenciál (dosud málo využitý).
