Jan Schinko se v dalším díle Drbny historičky podíval na Dům u Modré hvězdy. Jako hotel byl slavný na konci 19. století, v paměti ale zůstal i jako pivnice.
Ve městě pomalu ustupuje pro objekt na Lidické termín Modrá hvězda. Dům U Modré hvězdy stál na rohu Lidické a Mánesovy. V nové době se Modrá hvězda objevila Na Mlýnské stoce. Sice byla také chvíli známá, asi příliš, poněvadž byla brzy uzavřena. Modrou hvězdu na Lidické vystřídalo Piano stojící trochu opodál. Piáno je hovorový název, ale bytelný, nedá se asi potlačit. (Za socialismu se oficiálně potlačoval název Bagr pro vodní plochu ve Stromovce, ale bylo to marné.)
Hotel, hospoda nebo restaurace Modrá hvězda se připomíná jako střípek do mosaiky zaniklých lokalit. Slávu zažil coby hotel na konci 19. století, a potom jako dobrá pivní adresa. Snímek byl pořízen v roce 1949 nebo krátce poté. Dá se to odvodit ze skříňky vlevo, na které je uveden název Bio Kotva. V sezóně 1949/1950 byly úředně všechny biografy přejmenovány na kina Kotva na Svět.
V roce 1891 založil baron Adolf Leonhardi v Modré hvězdě martinistický kroužek se stejným názvem „Modrá hvězda“. Trochu se termín hodil, protože martinisti měli mezi obory také astrologii (nikoliv astronomii). Není přesně zjištěno jaký měl baron k městu vztah, ale pocházel ze Stráže nad Nežárkou, což není tak daleko. Současně v roce 1891 založil v Praze theosofickou loži (v loži měl lóžové jméno Zanoni). Přitom se toho roku 1891 vrátil z Paříže, kde obě okultní nauky poznal. Stihl toho tedy dost, ale panství Stráž prohospodařil.
V roce 1895 založil v Modré hvězdě oficiálně martinistickou loži. Baron Leonhardi byl zřejmě hlavním motorem lože. V roce 1908 zemřel a lože se přestěhoval do Prahy. Těžko se specifikuje, co všechno v té loži dělali, jen je v dobovém tisku uváděno, že razili cíl - duchovní povznesení člověka a lidstva vůbec. Jeho následovníci, mezitím zemřel martinista básník Julius Zeyer, tak potom povznášeli člověka v Praze.
Modrá hvězda byla postavena po roce 1850 na frekventované Linecké silnici. Hoteliérem a hostinským byl Jan Zeis (později se uváděl jako Cays a vyskytoval se i pojem Cajsovina). Napřed to byl hotel, ale právě za času martinistické lože se termín hotel vytratil. Nemůže se ale říci, že to bylo kvůli martinistům. Roku 1905 prodal Jan Cays Modrou hvězdu Janu Heidingerovi. Hostinským v nájmu se stal František Zimandl, který dne 1. července přestal čepovat pivo z Českého akciového pivovaru a začal čepovat pivo z Měšťanského pivovaru.
Právě v těch letech hotel asi zanikl. Vybavením nemohl konkurovat hotelům Slunce, Zvon a novým hotelům u starého nádraží. Restaurace prosperovala, ustála i to, že se výše na Linecké u Ortů zavedlo Pivní sanatorium. Ku starší Modré hvězdě byl na Linecké přistavěn ke konci 19. století výpravnější dům, kde se zařídily kupecké obchody, mlékárna, řezník apod. V Mánesovce byla také pošta.
Od roku 1969 se začalo bourat (též diagonálně naproti Wilsoňák). Chvíli se vedle v Mánesovce držela základní škola (děti nebylo kam dát). Podle nepatřičného územního plánu se od mostu u vodárny Mánesovkou vtáhl do města vnitřní dopravní okruh, který dále oddělil nádraží od Lannovky. Nebyli jsme ale s takovými územáky sami. V Praze si vtáhli do centra dálnici a odřízli Národní muzeum od Václaváku.
