Dramatické poslední dny 2. světové války. V Budějcích se střílelo i 9. května

K jedné ze smutných událostí došlo 5. května 1945 v Krajinské ulici. „Byla zde zastřelena Viktorie Petráková (42 let) a zraněna Jiřina Kujová (31 let). Dodnes není jasné, zda se tehdy Petráková pokusila německému vojákovi vytrhnout z rukou zbraň, nebo jen něco posměšného na ustupující německé vojáky pokřikovala,“ uvádí Jan Ciglbauer, který se této tématice věnuje.

V té době se po městě pohybovalo velké množství německých vojáků. Většina měla jasný cíl - dostat se do amerického zajetí. „Nekonečné proudy německého vojska procházely směrem k Dlouhému mostu a za ním na Český Krumlov, nebo od nádraží směrem na Nové Hrady. Záleželo na vytíženosti ústupových tras. Pokud se někde silnice úplně ucpaly, vojáci to brali ať už pěšky, nebo na vozech, i přes pole a louky. U statku za Dlouhým mostem čeští dobrovolníci německé vojáky odzbrojovali a zbraně ukládali pro budoucí čs. armádu. Tato činnost byla velmi nebezpečná. Někdy se vojáci odzbrojit nenechali, a pokud se jednalo o nějaké fanatiky z SS, hned stříleli. Tak byl také za Dlouhým mostem zastřelen důchodce Eduard Hála a těžce zraněn Josef Lorenc. Stalo se tak 9. května 1945.“

Ve stejný den se drama odehrálo na Sokolském ostrově, kde se sešli budějčtí sokolové. „Ve stejné chvíli kdosi vystřelil na esesmany ustupující k Dlouhému mostu a ti vzali Sokolský ostrov útokem. Esesáci na mostku přes Mlýnskou stoku zastřelili Josefa Netušila. Václav Matoušek před esesmany skočil do slepého ramene, ale jakmile vylezl na břeh za budovou gymnázia, byl zasažen střelbou a zemřel pak v budějovické nemocnici. V 17:30 9. května 1945 konečně od Rudolfova vstoupila do města Rudá armáda a tím byly České Budějovice definitivně osvobozeny. Již před tím se tu pohybovala hlídka americké armády,“ zmiňuje Jan Ciglbauer.

Osvobození mezi lidmi samozřejmě vyvolalo euforii. V té době se ale mnozí zároveň vůbec poprvé setkali s hrůzami holocaustu. Do Budějc totiž začaly proudit transporty vězňů, kteří přežili hrůzy koncentračních táborů. 4 500 vězňů bylo 8. května osvobozeno u Velešína z takzvaného vlaku smrti.

„Byli na pár dnů ubytováni po okolních obcích, ale postupně byli směrováni do Budějovic. V českobudějovické nemocnici zemřelo v poválečných dnech ještě 17 vězňů z tohoto vlaku, kteří byli pohřbeni na městském hřbitově. Byl mezi nimi i významný představitel francouzského komunistického odboje Piere Kaan. Vraceli se další političtí vězni, kteří pocházeli přímo z Budějc a Češi totálně nasazení na práci v Říši,“ popisuje Jan Ciglbauer.

Problém s nedostatečnou kapacitou byl hned po ukončení války řešen internováním budějckých Němců. „1. června 1945 vzniklo internační středisko u Malše za bývalým vojenským hřbitovem (Plavská ulice) a o něco později kousek od něj další. Tím se uvolnil poměrně velký počet bytů. Červenému kříži bylo poskytnuto několik školních budov a část koncentráčníků byla ubytována například v barákovém táboře Říšské pracovní služby v Dobré Vodě.“

Bylo třeba také ubytovat Rudou armádu, která ale podle slov Jana Ciglbauera příliš náročná nebyla. „Část vojska se ubytovala ve městě v kasárnách, velitelství si Rudá armáda zřídila ve Vyšebrodském domě naproti hlavní poště. Za okupace tam sídlil Oberlandrát. Značná část vojska pak byla ubytována v lesních táborech v okolí města. Největší tábor Rudé armády vznikl za Čtyřmi Dvory, tam měl být o několik let později dokonce vybudován velký památník Rudé armádě, ale byl nakonec zřízen na městském hřbitově.“ Rusové z kraje začali odcházet na podzim téhož roku.

Za zmínku určitě stojí, že se Budějčákům po válce příliš nechtělo do práce. „Ještě 15. května 1945 pro samou euforii z vítězství a osvobození nastoupilo v Budějcích do práce jen 50 procent lidí,“ dodává Jan Ciglbauer.

Text byl na Budějcké Drbně publikován původně v květnu 2015. V souvislosti s oslavou Dne vítězství ho čtenářům připomínáme i letos.