DRBNA HISTORIČKA: Jak opilý „Bušek z Velhartic“ skončil v kaluži a další příběhy z Kněžské ulice

Foto z let po roce 1950 představuje večerní, ne-li půlnoční, ticho v Kněžské ulici. Vlevo je malá část domu v Hroznové ulici. Kněžská vede tiše dál směrem na sady. V šeru lze rozeznat zdi a střechu objektu špalíčku na rohu Hradební. Kněžská byla v tu dobu průjezdná k Besedě. V prvním domě bez podloubí vpravo je na malém krámku nápis „Rovnost“, což naznačuje, že jde o čas po roce 1950, kdy byly obchody s potravinami názvu Rovnost zrušeny buď zcela, nebo přejmenovány na Pramen a Potraviny. Termín „rovnost“ vadil, i když je politicky neutrální.

Dům vpravo, večerně osvětlený, má klasicistní průčelí, ale uvnitř je renesančně gotický. U poslední arkády loubí jsou u pilířů nárazníky či patníky, které naznačují, že tudy klenutým průjezdem do dvora zajížděly povozy. Dnes je průjezd upraven na kavárnu. Nabízí se úvaha, proč následující domy podloubí nemají. Rozkládaly se tam do přelomu 16. a 17. století objekty staré městské zbrojnice. Ulice se nacházela mimo obchodní zóny a končila na hradbě. Za gotickým špalíčkem vedla podél vnitřní stěny hradeb Hradební ulička. Technickému zakladateli města rytíři Hirzovi Kněžská ulice v půdorysu prostě nějak vyplynula, když prvořadě vyměřil náměstí, ulice k městským branám a domovní bloky kolem náměstí.

Poeticky osvětlený dům s podloubím nazývali sousedé z okolí v první polovině 20. století u Pokorných, u Kočvarů a po roce 1928 u Čurdů. To si zde Ing. Josef Čurda, civilní geometr, zařídil se společníkem Josefem Říhou zeměměřičskou kancelář.  V podloubí měly Gizela a Marie Božovských hokynářství, cukrovinky a hlavně zmrzlinu, na které na kopečku byla čokoláda. Povoznictví provozoval Jan Mareš. Čurdů měli posluhovačku Marii Křiváčkovou. Později Zdeněk Čurda, také inženýr. geodet a v soukromí jachtař.

V listu Jihočech č.26/1946 byl uveřejněn článek odkazující na starší bizarní návrh, že by se měl dům Čurdů zbourat a ulice Hroznová by se protáhla přes sady na Rudolfovskou, čímž by se tato část města velmi obchodně oživila. Článek v Jihočechu byl podepsán slovem KAJA. To nebylo nic zvláštního, co si lidi nevymyslí, ale obchod KAJA byl právě vedle Čurdů. Podle živností šlo o obchod s poživatinami p. Kačaby Jana, mimo jiné kypřící prášek KAJA apod. V domě Jan Kačaba a Marie také bydleli. Kromě nich i starožitník Karel Mašek. Další iniciativy firma KAJA nejsou zjištěny. Pravděpodobně se takovou „iniciativou“ radní vůbec nezabývali.

Před domem Čurdů bývala po dešti louže. Přihodilo se, že do té louže upadl pan Mašek ze sousedního domu, jinak starožitník, majitel Prvního jihočeského koncesovaného obchodu se starým zbožím, a stálý soudní znalec v oboru starožitnictví. Šel podnapilý či přímo opilý z restaurace U Volbrechtů a octnul se v té louži (ukazoval mi přímo to místo již zesnulý pamětník). Jak tam v louži klidně ležel, chtěli ho kolemjdoucí zvednout. Ale pan Mašek, vzdělaný člověk, důrazně protestoval, zvedl ruku a zvolal: „Já jsem Bušek z Velhartic!“