DRBNA HISTORIČKA: Staré bělidlo stálo u Dlouhého mostu, s prádlem tam pomáhaly i děti

Jistá paní A. Jílková uveřejnila v Jihočeských listech ze dne 7. března 1925 upoutávku s textem oznamujícím, že na „Starém bělidle“ v Husově třídě, blíže Dlouhého mostu, možno opět bíliti a sušiti prádlo. Tato budějovická lokalita zmizela jednak fyzicky, a za druhé zanikl budějovický pojem. Nebylo to asi nic mimořádného jako Staré bělidlo v publikaci Babička od Boženy Němcové. Jen zřejmě luční plocha a bouda pro paní Jílkovou, která toto Staré bělidlo udržovala. Není vyloučeno, že za malý poplatek (jinak by upoutávku nepodávala).

Lokalita je z dnešního pohledu nepřesná. Lze usoudit, že Staré bělidlo nebylo za Dlouhým mostem, nýbrž před ním, a to ještě v Husově třídě. Nabízí se náplavka Vltavy nebo louky po pravé straně Mlýnské stoky směrem v Husovce. To bylo ještě před regulací řek a dávno poté, co bylo U Zelené ratolesti zrušeno přístaviště Adalberta Lanny. Bývala tam členitá vodní koryta. Ale už stála obchodní akademie.

Ve městě bývalo ještě jedno větší bělidlo za tratí v Mladém, v prodloužení Křižíkovy ulice, vpravo k Mlýnské stoce. Jeden čas tam byla tabulka Na Bělidle, ale úředně to ulička nebyla. Jinak se bílilo prádlo různě. Pro obyvatele centra města na palouku u slepého ramene podél biskupské zahrady a vyhlášená byla louka v Rybní ulici – na ostrově u grafitového mlýna.

Na pohlednici z období před 1. světovou válkou je vidět ostrov na dnešním Senovážném náměstí, tvořený Mlýnskou stokou a jejím levým ramenem od jezu u grafitového mlýna. V té době ještě stála stará nemocnice (v těch místech je dnes meteorologický sloup). Přes rameno vede lávka a na louce se bílilo. Hlavně se prádlo kropilo.

Kropili často kluci a holky, kdy mamky doma vařily a jen občas to zkontrolovaly. Prádlo totiž, zejména v případě, že mělo nějaké skvrny apod., nesmělo zaschnout. Jinak řečeno, skvrny, fličky (přírodní barviva atd.) musely být pořád mokré, jinak by se utužily a ultrafialové paprsky slunce by nestačily. Paprsky likvidují barevné pigmenty.

V čase, tak jednou za 2 až 4 neděle, za tzv. velkého prádla, se již vyprané prádlo máchalo ve šmolce. (Dobový popěvek: Hraje se dnes polka, nebe je jak šmolka.) Někdy se prádlo škrobilo, zvláště na manžety a límečky. Doporučovalo se bílit na palouku, kde v okolí jsou stromy produkující kyslík. Bílit prádlo se nemuselo na ležato. Mohlo se pověsit na šňůru, ale nešlo jej dost dobře udržovat vlhké.

Nejdéle se veřejné bělidlo udrželo u slepého ramene. Mám dojem, že v čase, kdy jsem hrál u slepého ramene s kluky kuličky, ještě opodál nějaké bílé prádlo na palouku bylo.

Poslední fáze domácího velkého nebo i běžného prádla bylo mandlování. Mandl neměl každý, byla to trochu živnost, i když okresní správa na soukromý mandl licenci neudělovala. Dámy se u mandlu scházely, informovaly se, co je nového, a mandlovaly (točily kolem s klikou). Po roce 1990 se mandly, např. v Praze na Vinohradech, zakládaly (několik dam se dalo dohromady), ale neudržely se.