DRBNA HISTORIČKA: Pětidomí kdysi odřízlo nádraží. Zachránila ho lávka

V roce 1886 byl postaven z prostoru dnešního Mercury Centra železný příhradový most přes železniční seřaďovací kolejiště, hovorově přes ranžír. Poblíž plynárny byl sjezd z mostu a dále zatáčkou vpravo po budoucí Dobrovodské a do vznikajícího Pětidomí. Ke konci 19. století stálo v Pětidomí jen pět domů v řadě z prostoru dnešní ulice U Lávky směrem k Družstevní a další dva domy poblíž. 

Na obrázku představující téměř velkoměstskou nádražní třídu, tehdy Nákladní, vpravo kolem starého nádraží, lze v pozadí rozeznat železný most k plynárně a do Pětidomí. Most dlouhý 380 m byl historicky nejdelší železný most ve městě, více než třikrát delší než Dlouhý most. Absolutně nejdelší most ve městě byl dřevěný pro koňku v délce 420 m od dnešní Mánesovy k Malši. 

Železný most do Pětidomí byl zbořen v roce 1905 v předstihu před stavbou nového nádraží. Tehdy obec Suché Vrbné a obyvatelé rychle se rozrůstajícího Pětidomí (to patřilo k městu) vida projekty nového nádraží a okolí už v roce 1904 podali protest s odůvodněním, že budou zcela odříznuti od města a budou muset oklikou pod viadukt. Navrhovali už tenkrát podjezd nebo nadjezd přes ranžír v ose bývalé okresní silnice (přibližně dnes Průmyslová) na Dobrou Vodu a do Ledenic. 

Je možné, že radnice neměla na to peníze, prostě nadjezd nebo podjezd odložila na neurčito a vyhověla v roce 1908 příhradovým mostem pro pěší zvaným lávka, přičemž z Dobrovodské odbočující ulice kolem původních pěti domů byla nazvána U Lávky. Lávka je dlouhá 98,79 m, široká 3,04 m, volná šířka 2,65 m. (Dlouhý most je dlouhý 98,30 m.)  Původně byla lávka posazena níže. Zvedla se při elektrifikaci dráhy v roce 2003, kdy byla zrekonstruována a slavnostně znovuotevřena dne 17. října 2003. Přední část byla prolomena při náletu v březnu 1945 a následně nahrazena novými příhradami. 

Lávka tedy slouží dobře přes 100 let, občas se vyměnila podlaha. Ranžír je v podstatě seřaďovací kolejiště, na kterém se převádí nákladní vozy k soupravám   vlaku podle cíle, kam pojedou. Jednoduše na pohled – vláčky. I když dnes se tam vláčky už moc neřadí.  Zato se dnes o lávce začíná dost mluvit.      

Pětidomí se po 1. světové válce zastavělo jako město v souvislých řadách jednopatrovými a více patrovými domy. Vypadalo jinak než Suché Vrbné, kde v tom čase kolem návesní kapličky stály zemědělské dvory. Nakonec obě části splynuly. Po lávce měli železničáři z Pětidomí blízko do práce. Časově skoro stejně jít pěšky přes lávku nebo jet klikatě trolejbusem pod viadukt. 

Starousedlíci v Pětidomí nazývající svou čtvrť Pěťák rozlišovali Velký Pěťák a Malý Pěťák. Jihočeské listy ze dne 30. listopadu 1932: „Pětidomí je něco jako republika sama pro sebe. Jsou tam útulné hospůdky s dobrým mokem a podle mravu tamějšího, jak nám prozradil jeden občan, patří k dobrému zvyku jednou za čtyři nebo pět neděl si udělat v nich náladu. A lidé v Pětidomí nejsou choulostiví na nějaké to slovíčko a neběží hned k rychtářovi kvůli nějakému štulci.“ 

Obecní domy v Pětidomí stavěl většinou stavitel Antonín Koukol a stavební družstvo Rozvoj. Rozrostlo se až ke Slaměnému dvoru a spojilo s Vrbným. Dopravní situace se částečně zlepšila postavením „slavné“ zanádražky, ale ne tolik. To lávka ještě ustála.