Čtvrtek už tradičně patří putování historií Budějc. Jan Schinko nabízí pohled na Sokolskou plovárnu, která byla v krajském městě až do roku 1930, než shořela. Zajímavostí je, že na ni chodili jak Češi, tak Němci, plavci, ale i neplavci. Celé Budějce ale ne.
Sokolové v Budějcích koupili v roce 1899 od majitelů Předního mlýna objekt Malého či Žitného mlýna, který již mlynáři ke zpracování žita nevyužívali. Malý mlýn stál na ostrůvku v řečišti Vltavy a Malše, kde z jedné strany vedl k Sokolskému ostrovu jez, z druhé směrem k Přednímu mlýnu můstek nad vorovou propustí. Sokolové si Malý mlýn uvnitř upravili na tělocvičnu a klubovny, zvenku na plovárnu. Fotograf zachytil stav plovárny před rokem 1929, přičemž se mu podařilo shromáždit (hlavně ukáznit) plavce, aby chvíli optimisticky postáli.
Dne 31. března 1929 Sokolská plovárna vyhořela. Podle zprávy hasičů byl oheň založen úmyslně. Pachatel nebyl uveden a nejspíš ani zjištěn. Sokolům shořelo nářadí, lodě, vybavení kluboven a vše, co mohlo hořet. Zůstaly jen pobořené obvodové zdi. Hned v roce 1930 se začala stavět nová plovárna v místě, kde se nachází dodnes. Otevřena byla částečně v roce 1931, úplně roku 1933. Společenský styl plovárny, to již s jistou mondénou a noblesou z přelomu 20. a 30. let 20. století, se přenesl z plovárny v Malém mlýně na novou plovárnu.
V tom čase měli úředníci ve městě polední přestávku od 12 do 14 hodin. Ve dvanáct šli domů na oběd a po obědě si starší úředníci lehli doma na otoman a do dvou hodin odpočívali, mladší šli v létě na plovárnu, kde také mohli na palubce relaxovat do dvou. Za socialismu, kdy byla polední přestávka půl hodiny, si nemohli zvyknout. Zachovalo se svědectví, kdy jeden právník v kanceláři po půlhodinovém obědě zatáhl závěs u dveří a řekl kolegovi: „Inženýre, dávejte pozor, kdyby někdo šel, tak mě vzbuďte, já si teď do dvou zdřímnu, jsem na to zvyklý. Šel bych na plovárnu, ale to nemůžu.“ Ve dvě se probudil a začal normálně pracovat.
Plovárna v Malém mlýně se po požáru částečně obnovila. Na břehu Sokolského ostrova měla bufet a letní cvičiště. Doloženo je, že ještě v červenci 1930 byla v permanenci. Potom už to nešlo, rozkopal se ostrůvek, materiál se navezl na spojení Hroznové ulice se Sokolským ostrovem, vzniklo slepé rameno a na nové Vltavě byly dne 25. srpna 1930 prvně spuštěny bubny Jiráskova jezu.
Ostrůvek po Malém mlýnu mohl zůstat, nikomu nepřekážel, Vltava a Malše už tudy netekly, ale radnice neměla zájem. Jiné radnice si ostrovů považují. Klub přátel města vybojoval alespoň slepé rameno, které se někomu na radnici jevilo jako zbytečné (kdyby se zasypalo, získala by se lukrativní plocha). Rameno s vodou jen Malše a s technickým proplachem u Předního mlýna oživovali v zimě hokejisté. Po obou stranách byly do roku 1946 malé tribuny a také jako sokolové tam měli bufet a scházela se vytříbená společnost.
Zajímavé je, že dobové listy před rokem 1929 přinášely o Sokolské plovárně v Malém mlýně informace, že ji navštěvují bez problémů plavci i neplavci, Češi i Němci, sokolové i turnéři. Není důvod tomu nevěřit. Asi to tak na plovárně bylo (Hitler se vynořil později). Také je pravda, že každý z Budějc na plovárnu nechodil.
Sociolog by řekl, že plovárna sdružovala Budějčáky podobného smýšlení. Zpravidla ze středu města. Z Linecké a Havlindy například chodili k Maláku. Nemůže se vynechat vliv optiky dámských plavek. Něco jako nadšený popěvek podložený nevšedním zážitkem: „Já viděl Helenu, v bazénu.“ Vliv jistě měly, ale v globálu o nic nešlo. To pochopil i místní ostrý mravnostní spolek, který plovárny toleroval. Zasáhl kupříkladu jednou kvůli dámě v plavkách, když se objevila na plakátě na biografu Royal v Musejní ulici (dnes Senovážné). Provozovatel biografu musel plakát odstranit. Na plovárně se totiž meškalo ve dne, v biografu a po něm v noci.
Napsal Jan Schinko
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
