Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
„Co vám má donést Ježíšek? Už jste si něco vybrali? A chceš teda ten mixér?“ Pokládá mi mamka při pravidelných telefonátech stále stejné otázky. A já jí opakuji, že Vánoce jsou to poslední, na co momentálně myslím, protože mám pocit, že už pár dnů jedu na záložní zdroje.
68.DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama
69. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista
70. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic
71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem
72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace
„No, jinak dostanete peníze,“ vyhrožuje a já se usmívám. Když vidím ty krabice kolem sebe, je nakupování z dalších věcí to poslední, co chci. V hlavě mám jen to, jak tenhle bordel zlikvidovat, současné věci minimalizovat (kolikrát ještě?), a kdy se pustit do nějaké výzdoby a pečení, aby tu správnou atmosféru Vánoc začal vnímat i Vincík.
Vlastně ani nevím, kde letos začít. Z mého dětství se mi vybavuje lednice plná těst, která čekala na to, až je vyválíme a budeme z nich vykrajovat různé tvary, ujídání cukroví ze špajzu, z papíru vystřižení andílci na oknech domu, adventní věnec a nějaké to jehličí. Celou atmosféru dokresloval sníh, brusle na hokejce, které jsem nosila na místní „zimák“ (rozuměj zamrzlý rybník) a hlavně, těšení se na den D, doufajíc, že Ježíšek vyslyší naše přání. Ani jsme nemuseli mít dům plný světýlek, Santu na střeše už vůbec ne, a o tom, že se někdo honí za nějakým dárkem jsme neměli ani páru.
Když jsem byla těhotná s Vincíkem, bylo to poprvé, co jsme měli na Vánoce vlastní byt. Tenkrát mě bavila Velká adventní výzva na stránkách Kuchařky pro dceru. I když jsem někdy nestíhala, pohltilo mě to tak, že jsem každý úkol plnila a náš byt vypadal opravdu vánočně. Ne proto, že by byl předimenzovaný nějakou výzdobou, ale pro tu vůni vanilky, pomerančů, domácích likérů, které jsem uvařila všem z rodiny, a pohody, která kolem toho panovala. Dokonce bylo v lednici i nějaké cukroví. „To bylo super, ale to jsem měla ještě čas,“ říkám Arturovi, který se vedle mě houpe na lehátku. Píšu blog, ale měla bych vysát, vyžehlit, sklidit nádobí z oběda a dalších tisíc věcí z mého pomyslného seznamu v hlavě, ale předpokládám, že ještě než to dopíšu, vzbudí se Vincent, pak bude najednou deset večer a já nebudu mít hotového nic z toho, co se dá opět odložit. Obecně ty dny s dvěma dětma letí dvojnásobně a kromě nich zatím moc věcí nestíhám. A do takového bordelu tahat Vánoce nějak nemám chuť. Ne, že bych potřebovala vyloženě umývat okna, ale ještě jsme se prostě nezabydleli.
A kde mám v tomhle shonu hledat vánočního ducha? Včera mi došlo, že za dva dny je první adventní neděle a co nevidět i Mikuláš. Nemám ani čím naplnit adventní kalendář, který jsem stihla náhodně koupit v obchodě a slibovala si, jak do jednotlivých okýnek Vincíkovi vymyslím něco speciálního. Ještě to ani nezačalo a cítím se jako špatná matka. Ale jsem tak špatná? Nebo jsem jen tlačená tím, co se „má“? „Tak takhle by to nešlo.“ Kousnu se do rtu, a i když by bylo snazší vypadnout na svátky někam k moři a utéct před nimi (jako to začalo dělat hodně lidí), já nechci. Chci, aby děti poznaly to, co jsou pravé Vánoce, co k nim patří za vůně, očekávání, ale i odříkání. Prostě jim ukázat ty pravé tradice. A protože Mikuláš je tou nejbližší akcí, otvírám internet a začnu hledat, co je kde za akce (jo, běžně odbíhám od rozdělané práce k něčemu jinému, a pak se divím, proč to dělá Vincent, to jen taková sebereflexní vložka).
Ani nevím, jak to v Německu na Mikuláše chodí, ale předpokládám, že i kdyby se tu nějaký našel, Vincík by mu prd rozuměl. Naštěstí to netrvá dlouho a jedna známá mi posílá e-mail o Mikulášském setkání Čechů a Slováku ve Stuttgartu. „Tam musíme jet,“ volám hned na Míru a už přemýšlím, co dám vlastně Vincíkovi do balíčku, protože spoustu věcí, ze kterých bych mohla něco upéct, nemáme ještě otestovaných (mluvím o ekzému a naší dietě). Určitě by bylo jednodušší, sáhnout po balíčku plném čokoládových figurek a bonbónů, zavřít oči a dělat, že nevidím, že to jí téměř dvouleté dítě, ale neudělám to. Ne jen proto, že tyhle věci mají k dobré a určitě zdravější čokoládě daleko, ale proto, že se sama musím naučit pojímat svátky trošku jinak. Respektive, tak jak bych měla. Přece jen, Vánoce mají mít nějakou přidanou hodnotu a nemusí být nezbytně plná „prefabrikátů“ s kýčovými postavičkami na obalu.
A přesně takovými utvrzováními si momentálně způsobuji trošku stres, protože je to pro mě vlastně poprvé. Poprvé, co mám (no jo, máme, ale víte jak, v tomhle se muž jen veze) zodpovědnost za to, jak to nastavíme. Protože tahle šance je jen jedna. Co jim dáme v tomhle věku, to si ponesou celý život. A zrovna Mikuláš je jedním z důležitých svátků.
„Doufám, že tam bude nějakej dobrej Mikuláš,“ říkám Mírovi, když plánujeme mikulášský víkend, a ten se na mě tázavě podívá. „No prostě doufám, že to nebude jen o čertech, který tam budou strkat děti do pytle, chci totiž napsat nějaký seznam toho, co se Vincíkovi tento rok povedlo, aby ho Mikuláš pochválil, a taky aby mu trošku připomněl, že některé věci se nedělají. To poslední co totiž chci, je, aby si z Mikuláše odnesl nějaké trauma.“ „S nami sa tiež nikto nemaznal, tak co,“ bagatelizuje Míra moje uvažování a já mám chuť mu říct něco o tom, že jde taky vidět, jaké to nechalo následky. „Prostě bych chtěla, aby od Mikuláše odcházel nadšený a poučený, ne uplakaný a vystrašený. Jsou jiný způsoby, jak ho naučit, aby nedělal věci, který nemá, než strkat ho do pytle a po zbytek roku mu vyhrožovat čertama. To je fakt na hlavu.“
„Tak to by bylo,“ ukončím svoje představy o Mikuláši a zahledím se do našeho holobytu. Nějaké dodatečné skříně a komody musíme teprve nakoupit, abych to všechno dovybalila, a to ještě potrvá, takže vím, že s vánoční výzdobou to letos nějak slavný nebude. A jestli upeču něco z cukroví, tak možná jen symbolicky jeden dva druhy, aby si Vincík vymáčkl z těsta nějaký ten zvoneček. Důležité ale je, že už se začínám trošku těšit. Zrovna jsme totiž dodělali lívance, u kterých mi asistoval a byl tak šťastný, že to dělá se mnou, že mě u toho i pusinkoval. To je totiž to nejdůležitější. Nechat je, aby toho byly součástí a správně se na to naladit, aby děti nevnímaly stres, ale pohodu. To jim totiž žádný dárek nenahradí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.