NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...

78. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po kalíšku, po kalíšku...
79. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort
80. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: B(L)E EL WE aneb jídlo do ručičky volume 2
81. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pravda o menstruačním kalíšku
82. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím

„Vicníku, ještě vyčistíme zoubky,“ zakončujeme večerní hygienu naháněním po bytě a Vincík křičí své oblíbené „Neci!!!“. „Když nebudou zoubky vyčištěné, nastěhují se tam zubožrouti a budou si tam kutat domečky,“ pokračujeme s příběhem, který známe z písniček pro děti, ale pořád ho to moc nepřesvědčuje k tomu, aby si zuby nechal vypucovat. 

Tuhle story máme na denním pořádku. A i když pro mě je čištění zubů rutinou, kterou beru jako samozřejmost (a dokonce bez toho neusnu), nějak na něj jako příklad nepůsobím. Je svéhlavý a musí na to přijít sám, jinak je to boj. A tak už několik měsíců dennodenně povídáme příběhy o zubožroutech, zubních kazech, černých zoubkách a o následcích, které by byly, kdyby si zoubky nečistil. 

„Vincíku, chceš, aby tě bolely zuby?“ zkouším jít na něj taktikou „uvědom si sám, že to nechceš“.  „Jo!!“ koukne na mě s vítězoslavným úsměvem a bere mi tak všechen vítr z plachet. Nejradši bych ho nechala, aby to poznal. Tu bolest zubů a to, že si do nich musí nechat vrtat. Ale to by byl trest víc pro mě, než pro něj, a tak to stejně nevzdávám.
Když jsme s čištěním zubů začínali, bylo to spíš jen takové šudlání, protože jak mu zuby rostly, nechtěl si do pusinky nechat moc sahat. Dnes má šestnáct zubů plně vyrostlých a my po něm těžce šlapeme, aby přežily, dokud neporostou nové. „Chceš vidět, jak vypadají zoubky dětí, které si je nečistily, nebo jedly moc bonbónků?“ otvírám počítač a on se zájmem leze za mnou na židli. „Ano!“ odpovídá natěšeně a já na něj vybaluji nelibé obrázky černých zubů, dokonce i děr v dětských dásničkách po vytržení. Upřímně je mi z toho samotné ouzko, a i když vím, že v některých případech s tím ani dítě, ani rodiče nic neudělají, protože na kazivost mléčného chrupu může mít vliv více faktorů (od léků a stravy v těhotenství, po různé nemoci a vnitřní pH prostředí dítěte), pokračuji ve svém příběhu. Zatím co držím v ruce kartáček, popisuji mu, jak takový kaz vzniká:

„Vidíš ty černé zoubky? To už jsou domečky zubožroutů. Když si totiž nečistíš zuby, přijde zubožrout a začne tam pojídat zbytky jídla, a jak tak jí a jí, tak si potřebuje občas odpočnout v nějakém domečku. A když ho sem tam nevyžene kartáček pryč, začne si tam takový domeček kutat. A tak kutá a kutá, aby si měl kam lehnout. A to jsou ty díry, co vidíš v těch zubech. Když už jsou tam díry pak jsou, tak už kartáček nepomůže a musí se jít k paní doktorce, aby ty zubožrouty vyhnala takovou malinkou vrtačkou.“ A Vincík, jak na to kouká a poslouchá, začíná pomaličku otvírat pusinku, protože samozřejmě takové škaredé zoubky nechce. V tu chvíli zapojuji kartáček do akce a s ním i naši říkanku. „Běž ty kaze utíkej, tady si tedy nezvyklej,...“ povídám, když čistím spodní patro. Totéž opakuji s horním (básnička na každé patro funguje skvěle na prodloužení čištění) a Vincík vždy na konci polkne pastu a nadšeně zvolá poslední verš: „A kazů se nebojíme!“ Ještě že máme Weledu, která se dá i jíst. Tahle bylinková pasta je bez fluoridů, a tak ji můžou děti v klidu polykat. Navíc obsahuje látky, které jsou dobré i pro trávení. A dokud si děti nejsou plně vědomy toho, že se pasta nepolyká, je to super volba.Myslím, že i výběr kartáčku sehrál svoji roli. Na začátku jsem koukala hlavně na design, aby ho kartáček zaujal. Takže měl prvně super tvar do ručičky a sloužil i jako kousátko, později vypadal jako krokodýl, a tak jsme měli asociaci se zvířátkama, ale nic dostatečně nepomáhalo. Pak jsem se někde dočetla, že děti si odmítaly čistit zuby, protože jim vadily tvrdé štětiny. A tak jsem koupila dětský Curaprox s měkkými štětinkami a úspěch se dostavil. 

No, ne že by se do čištění zubů hrnul. Ale když už se nám po všech možných přesvědčovacích metodách konečně podaří, aby otevřel pusu sám (protože násilné čištění zubů by vedlo jen k větší averzi), mu samotné čištění zubů s měkkým kartáčkem nevadí. A když má náladu, nechá si vyčistit i mezizubní prostory zubní nití. Řekla bych, že v tomto případě zabrala názorná ukázka na mně samotné. „Vidíš, jak ta nitka zajede mezi zuby? Fuuu, není, a je!“ ukazuji mu, jak zase vyjíždí a on se směje. „Chceš to taky zkusit?“ Přikyvuje a otvírá pusu. „No a když to takhle budeme dělat vždycky, žádní zubožrouti nebudou mít šanci. Musíš to říct taťkovi, co jsme se dneska naučili, až přijde z práce,“ povzbuzuji ho v myšlence, jak je to super. „Joooo!“ zajásá a je na chvíli hrdý, že zvládl něco „dospěláckého“.Tatínek je vlastně nejčastěji ten, který s ním zoubky čistí. V tomhle věku je pro něj největší modlou. To se pláče, když tatínek odchází do práce, to se jásá, když zaštěrchají klíčky v zámku. To se chce usínat jen s tatínkem a v noci přichází z pokojíčku opět za tatínkem, a maminku to neeeee (jen když se zachce prsíčka, tatínek moc neposlouží a jsem mu dobrá). A tak jsem ráda, že tatínek se může realizovat v učení tak důležitých návyků, jako je právě čištění zubů. A kdo ví, třeba jednou přijde i na to čůrání a kakání do záchodu (to moc dobře zná teoreticky, ale praxe pokulhává).

PODČARNÍK

Celou básničku o zubním kazu, kterou začínám tento blog najdete v knížce Pohádkopsaní pro klidné spaní. Mimo to jsou tam i jiné povídky, které mají rodičům napomoci s běžnými problémy u dětí, jako je špatné usínání, přijetí sourozence, hygienické návyky a tak dále.