NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně

79. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Druhý narozeninový dort
80. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: B(L)E EL WE aneb jídlo do ručičky volume 2
81. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pravda o menstruačním kalíšku
82. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím
83. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...

Když jsem podruhé otěhotněla, nepochybovala jsem o tom, že malý věkový rozdíl mezi dětmi bude super. Horší to bylo s tím přijmout fakt, že budu muset zvládnout první půlrok. Jak řekla jedna moje známá, to piplání novorozeňátek není nic pro mě. Ze začátku sice hodně spinkaj, takže se může zdát, že to s nimi není až tak těžké, ale já jsem se osobně cítila v tu dobu trošku víc „ omezována“, co se týče aktivit, vycházení ven atd. V létě bylo kolikrtát moc horko na to někam s novorozeňátkem vyjít, a tak tím v podstatě trpěl i náš věčně nevybouřený Vincent. A když už Artur povyrostl, byl zase hůře předvídatelný a kamkoliv jsme vyšli, nemohlo to být moc na dlouho. Je jiný. Má rád klid, a to hlavně na kojení. Takže jakékoliv jiné prostředí mu moc nevyhovovalo.

Stačilo vyrazit s kočárkem třeba jenom na nákup. Pokud celou dobu neprospal, stala se vždycky nějaká „sranda“. Doteď si pamatuji, jak jsem ho uplakaného vázala uprostřed supermaketu do šátku, kde spustil ještě větší sirénu, protože nepotřeboval kontakt, ale kakat (jo zní to podobně), a já neměla po ruce nočníček. Nešlo s ním nic udělat a ve finále se prokadil u mě až na šátek, a pak jsem ho kojila na odkládací ploše za kasami, kde na mě koukali všichni platící. Nešlo jinak. Štěstí bylo, že o Vincíka se mohl v tu chvíli postarat Míra, jinak by možná zboural několik regálů. Pro Artura jsem samozřejmě neměla náhradní oblečení (jako vždycky, když se něco takového přihodilo), a tak byl pak jen v mikině a v teplákách. Naštěstí to v chladnem dni vyřešil ten šátek, kterým jsem ho po celém tom boji přikryla.

S dosaženými 8 měsíci přišlo strašně moc pozitiv. Období zavádění příkrmů se překlenulo a Artur už je schopný jíst vcelku sám, dokonce už i některé dny odmítá prso na dokrm a sahá po skleničce s vodou, z které mimochodem pije jak starej chlap (jde mu to dokonce i z normální lahve a i z té brčkem – kterému se teda radši vyhýbám kvůli kojení). Navíc už asi tři týdny sedí a poslední týden stoupá k nábytku, z čehož je úplně paf, a vůbec je to tak vysmáté dítě, že je najednou velká pohoda s ním cokoliv zvládnout.

Dokonce mu rostou čtyři horní zuby a nepociťuji, že by z toho byl nějak extrémě vykolejený. Jen se trošku víc budí v noci, ale stačí mu chvíli si podudlat a zas spí. Jde na něm vidět, že poznávání světa ho baví a přijímá ho z grácií. Možná, že jen nemá tolik nových podnětů, jako měl Vincík, který byl častěji v herničkách a mezi větším počtem dětí (které v Německu mimochodem moc nemají, protože tu chodí maminky brzy do práce), a nebo je to prostě jen jeho povaha, že není tak citlivý, jako Vincík. To asi spíš. Budí se s úsměvem, a pokud ho brácha „nešikanuje“ směje se v podstatě všemu novému (a to, i když na něj káravě mluvím, že kabely se do pusy nestrkají.) Je to k nevíře, ale i s druhým dítětem se nestíháme podivovat nad tím, co všechno jsou schopni se rychlostí blesku naučit (a jak brzy vzdorovat). Jsou oba tak rozdílní a oba tak skvělí (i když bych se z nich někdy odstřelila).

Kdybych se mohla podruhé rozhodnout, jaký věkový rozdíl budu preferovat, asi bych neměnila. Vincent za těch 8 měsíců neskutečně dozrál. Na začátku v podstatě nebral bráchu jako „konkurenci“ a dnes, když ho víc vnímá, ho začíná brát jako parťáka (kterému teda pořád bere hračky z ruky, protože jsou přece jeho!). A tak ho pokaždé, když se vzbudí, vítá slovy „čau bácha, jak ses vypinkal?,“ a taky se s ním občas prostě přijde jen tak pomazlit, nebo ho hladí po hlavě, když brečí. Už na něm vidím i tu tendenci ho chránit a myslet na něj, abychom ho třeba někde nezapomněli. Často mě to dojímá, asi i protože vidím, že ve spoustě věcí napodobuje nás. Zároveň mě často rozčiluje svoji prudkostí a neposedností (což mi taky vždycky připomene, jaká jsem já) a v neposlední řadě si pořád ještě nechce připustit, že by se měl o věci s bráchou podělit (a i kdybychom to měli všechno dvakrát, stejně to bude jeho).

Co je na tom všem ale nejlepší je to, že konečně s nimi můžu sama bez problému vyrazit kam chci a nezpůsobuje mi to žádný stres. Vincent je už i ve městě disciplinovaný a ví, že se chodí po chodníku, a že se mě musí držet zejména tam, kde jsou auta. Artur vydrží být ve vajíčku po cestě celkem v klidu a v nosítku je pak rád, že se může koukat a nijak neprotestuje. A tak už ani není problém jet s nimi na větší nákup, na delší návštěvu, nebo dokonce na bazén, kam jsem se jednou odvážila jet na hodinu plavání pro miminka. Vincent na okraji bazénu zkoušel limity, když chodil po schodech do hlubší a hlubší vody, kam jen dosáhl, a Artur byl nadšený, jako je ve vodě vždycky (ten je nadšený teda upřímně naprosto ze všeho a ze všech). Třešničkou na dortu je to, že už se postupně synchronizují i v dlouhém poledním spánku, a tak mám i chvíli oddech, nebo si prostě lehnu s nimi.

Když se mi po dlouhé době ozve kamarádka, že se mnou chce mluvit, nějak předpokládám, že to bude o mateřství, protože děti ještě nemá. „Potřebuji vědět, jaké to je být mámou! Bojím se, že nebudu dost dobrá,“ svěří se s obavou před početím prvního dítěte a ptá se mě, jestli jsem to měla stejně. A tak vzpomínám a trošku se při tom i usmívám. „Neměla, bála jsem se, že přijdu o všechno to krásné, co jsem měla v práci.“ Odepisuji ji a dokonce si vybavuji, jak jsem chtěla jít po šestinedělí do práce a na mateřskou poslat Míru. „No a vidíš jak jsem dopadla,“ zasměju se sama sobě nahlas a trošku pookřeju. O to nejlepší jsem totiž nepřišla, to nejlepší přišlo ke mně. „Když se bojíš, že nebudeš dobrá máma, budeš tou nejlepší mámou.“ Uklidňuji ji a letmo vzpomenu na její rodiče, o kterých vím, že ji ve všem, co kdy udělala a do čeho se pustila podpořili. „Máš skvělý rodiče, nemůžeš být špatnou mámou. A věř, že až dítě přijde, bude to jen obohacující.“

Zrovna čtu knihu Musela jsem zemřít. Nevím, jestli bych tu knihu dokázala číst dřív. Respektive asi ne tak jako dnes, kdy čtu snad i mezi řádky a všechno si představuji a aplikuji na svůj život. Vysvětluje to všechna moje jednání, které jsem udělala spontánně a zpětně je vidím, jako ta nejlepší rozhodnutí v životě. Píše se v ní spousta životních mouder a jedním z nich je to, že člověk často jedná tak, že se pořád ohlíží na ostatní, bojí se jak budou reagovat ostatní, bojí se, jak přijmou jeho rozhodnutí, nebo často dělá věci pro jejich potěšení namísto svého. Pak člověk nemůže být nikdy dobrý sám pro sebe, a tudíž ani pro ostatní. A proč to píšu? Protože to, co mě naučily děti je to, že můj instinkt je správný, a že každé moje rozhodnutí je dobré. Pak totiž vím, že jsem dobrá jak sama pro sebe, tak i pro ně.

PODČARNÍK

Nějak mám pocit, že je čas trošku zvolnit, a tak vám svůj blog budu přinášet opět jednou za čtrnáct dní, jako tomu bylo dřív. Pokud mě chcete sledovat ale i mimo tuto rubriku, najdete mě na Facebookové stránce www.facebook.com/Naroztrhani