(NE)OBYČEJNÍ: Sporty hendikepovaných nejsou o pár lidech, je nás k deseti tisícům, říká Zdeněk Klíma

Sympatický a skromný dříč, který se i přes nepřízeň osudu rozhodl být bojovníkem. To je Zdeněk Klíma. Vyrostl jako obyčejný zdravý kluk v Budějcích. Pubertu si ale užil na vesnici na Jindřichohradecku. „V patnácti, bylo to 26. listopadu v roce 1989, jsem naskakoval do vlaku při cestě z Budějc na internát do Plzně a přišel jsem o obě nohy,“ začíná svůj příběh Zdeněk.

Kvůli této události se mu život zcela obrátil naruby a začal nový, s novým pohledem na svět. Jak sám říká, znovu se postavit na nohy mu pomohli především jeho rodiče a celá rodina. „Přátelé Vašek Německý a Miluška Kobernová mi zase dodali kuráž do dalšího života,“ je vděčný kamarádům.

Nový život se rozhodl Zdeněk Klíma zasvětit sportu. Začínal atletikou, poté handbike a v roce 2002 se začala psát kapitola sledge hokej. Životní osud ho vedl k rozhodnutí začít pracovat s postiženými lidmi. Od občasných rad přešlo na přímou motivaci a pomoc lidem s podobným postižením. „Oženil jsem se a žil šťastně za podpory rodiny i dětí. Doplnil jsem si vzdělání, zplodil dvě nádherné dcery a obětoval život hokeji. V současné době jsem rok rozvedený a znovu šťastně zamilovaný,“ popisuje ve zkratce Zdeněk.

Pokud by někdo čekal pomalejší životní tempo, byl by zklamán. Zdeněk si zkrátka svůj hendikep nijak nepřipouští a i přes těžký životní osud funguje jako každý obyčejný člověk. „Dopoledne se věnuji své práci. Dělám teamsport managera v jedné společnosti. Odpoledne si jdu vždy protáhnout svaly, hodinku nebo dvě cvičím. V sezoně chodím jednou týdně na led, o víkendech mám pak zápasy a kempy s reprezentací. Zbytek času se snažím trávit s rodinou,“ popisuje budějcký sledge hokejista.

Zdroj: Facebook Zdeněk Klíma

Už od malička je Zdeněk milovníkem adrenalinu, zbraní všeho druhu a aut. Vyčistit hlavu si vždy zajede do přírody nebo na ryby. Pomůže ale i dobrá kniha.

V roce 2002 našel Zdeněk Klíma svůj životní směr. „Oslovil mě tehdejší kamarád Jirka Smékal, se kterým jsme zde rozjížděli atletiku v devadesátých letech. První cesta vedla do kolébky českého sledge hokeje, do Zlína. Měl jsem toho nejlepšího učitele, kterého jsem si mohl přát, a skvělého spoluhráče Tomáše Kvocha. První rok působení (2003/2004) jsme získali titul mistra České republiky. Rok na to se sledge hokej osamostatnil a od té doby ho vedu v Českých Budějovicích. Prošli jsme si mnoha změnami jak v týmu, tak v barvách a názvech. Teď jsme Motor sledge České Budějovice díky přátelům a podpoře Romana Turka i Franty Eliáše,“ popisuje Klíma. Dodnes ale budějčtí sledge hokejisté bojují s podporou města a kraje. „Jejich nezájem a ignorace mě mnohokrát  dostala až na samé dno motivace. Obzvlášt, když jsem viděl, jakou mají podporu týmy v jiných krajích,“ dodává. Nyní se snad podle Klímy blýská na lepší časy, což ukázala i podpora nového vedení města v minulém roce.

Už v sobotu 3. března čeká Zdeňka Klímu odlet na Zimní paralympijské hry do Jižní Koreji. Není to jeho první paralympiáda, v roce 2010 totiž startoval ve Vancouveru. Pocit uvítacího ceremoniálu je podle něj nenahraditelný. „Spíše než trému cítím vždy tlak zodpovědnosti vůči těm, se kterými se celý olympijský cyklus připravoval. Rodině a přátelům, kteří mě podporovali. Prostě tam nejde ubrat, musí se jet na 110 procent  a dát do výsledku všechno,“ přiznává. Zdeněk je připraven na maximum. Přesvědčeni jsou o tom nejen jeho přátelé. „Na paralympijské hry jede zcela zaslouženě. Léta dřel, nevynechal jediný trénink, jediný zápas, nemluvě o tom, co vše jako předseda a jako hráč udělal pro tým Motor sledge České Budějovice. Kdo jiný by měl reprezentovat naši zem a Motor sledge České Budějovice než Zdeněk. Jsme na tebe hrdí,“ píše o svém kamarádovi Eva Střelečková Kovalčíková.

Zdroj: Facebook Zdeněk Klíma

Zdeněk by si samozřejmě přál přivézt z paralympiády medaili, jeho velkým snem ale je, aby měli hendikepovaní sportovci včetně paralympioniků stejné uznání a podmínky jako jinde ve světě. „U nás jsme v tomhle bohužel hodně pozadu. Přitom se stačí podívat na medailové úspěchy našich postižených sportovců a podmínky, za kterých toho dosáhli. Je to nedoceněné odvětví sportu s malou podporou od státu, od partnerů i od médií. Na zápasech v Kanadě jsme měli na stadionech tisíce fanoušků a to i českých. Tady to ještě neumíme. Sporty hendikepovaných nejsou o pár sportovcích, je nás k deseti tisícům. Sledge hokej se například jako první týmový sport v historii naší země probojoval na zimní paralympijské hry a trvalo mu deset let než na to dosáhl. Nikde ani zmínka a přitom je to úžasný úspěch,“ uzavírá.